Článek
Změnu chování si ve své mysli dokážeme představit, avšak těžší je ji uskutečnit. I když porozumíme tomu, proč se cítíme a jednáme určitým způsobem, nestačí to, abychom něco změnili. Chybí nám vůle? Jsme tedy slaboši? Nebo je to otázka vnitřní síly? A kde se v nás skrývá?
Je to v hlubokých strukturách těla. Ty jsou základním konceptem v našem programování. Můžeme si je i přečíst - čitelné jsou mimo jiné v rysech našeho obličeje.
Carl Gustav Jung řekl, že dokud z nevědomí neučiníme vědomí, bude řídit naše životy podvědomí a my to budeme nazývat osudem. Ale i když se vydáme cestou odhalování našich vnitřních pohnutek, neznamená to ještě, že se všechno, co si přejeme a chceme, změní. Když procházíme beznadějí, soužením spojeným se silnou emocionální bolestí, někoho to zlomí, nebo se v nás něco vzbouří. Jsme na prahu pochopení, že jediný zdroj nápravy je přímo v nás. Spojíme svoji mysl s naší podstatou - se svým vnitřním já. Překročíme své ego, které se stará jen o naše vlastní přežití a ocitneme se v nové dimenzi svého žití.
Znalost struktur a jejich funkce byla známá už ve starověku. Pythagoras na těchto principech založil hodnocení vlastností, Hippokrates, otec moderní medicíny, použil struktury a jejich funkce jako základní složku diagnózy. Na těchto principech byly i vytvořeny masky používané v řeckém divadle. Tomuto tématu se věnoval i Platón, ze struktur a jejich funkcí odvozoval předpoklady pro jednotlivá povolání.
Židovští filozofové také věřili ve vztah mezi fyzickými proporcemi a chováním.
Nicméně studii anatomie, neurologie a fyziognomie prohlásila církev pro veřejnost za kacířství a tomu odpovídaly i tresty.
Nicméně Aristotelova Physiognomica vedla během renezance k obnově tohoto učení. V 19. století pak systém analýzy charakteru se prezentoval jako frenologie. Zaměřovala se na konstruktivní volbu založenou na znalosti instinktivních mozkových funkcí. Přesto, že frenologie byla uznávaná, byla však příliš empirická pro věk analýzy a její popularita vybledla.
V třicátých letech minulého století vznikla personologie jako syntéza charakterologie, frenologie, fyziognomie a nových pozorování založených na nových výzkumech v genetice a mozkových funkcích.
V kineziologii (metodě One Brain) je 40 rysů, ověřených s jednoprocentní chybou. Jedná se o jasné spojení struktur a jejich funkcí mezi tím, co přinášela personologie. Je to nejrychlejší způsob vedoucí k pochopení chování.
Abychom si však uvedli alespoň jeden příklad. Jedním z rysů vzhledem k proporcím obličeje je velikost horního a dolního rtu. Větší horní ret je rysem verbálního stylu. Ten člověk si rád povídá. Ovšem za cenu trpkých zkušeností jsme si zvykli o svých pocitech nemluvit. Nejmarkantněji to bylo vidět, když jste měli možnost pozorovat starší lidi na eskalátorech v metru. Jejich rty se natolik zúžily, že sotva byly vidět. To se však naštěstí po revoluci poněkud změnilo. Povídaví lidé by si měli více uvědomovat, kdy je třeba mlčet a naslouchat. Uši jsou stejně důležité jako ústa.
Dolní ret souvisí se spontánním vyjadřováním. Větší dolní ret svědčí o vaší ochotě dělit se s ostatními. Pokud však lidé neoceňovali to, čím jste je chtěli obdarovat a odmítali vás, ret se vám zúžil.
Prohlédněte si fotky z dětství či dospívání a porovnejte si velikost rtů tenkrát a nyní a posuďte, zda se chováte a jednáte v souladu se svojí vrozenou strukturou. Možná se o sobě něco dovíte a vědomě se navrátíte ke své přirozenosti.
Podobně můžeme prozkoumat čtyřicet rysů. Tak někdy zase příště…
