Článek
A někdy se to může pěkně zamotat, když dítě předvádí to, co odkoukalo, nebo nevědomky ve své hře projeví to, co je trápí.
Dobře vedená dramatická výchova může pro děti znamenat vhodnou formu psychoterapie. Využívá tak zvané psychodrama. Tyto metody mají společné to, že pomocí divadelní metafory lze projevit to, co mnohdy zůstává vědomé pozornosti skryto, co bychom třeba ani nedokázali pojmenovat nebo vyslovit.
Kamarádka k mne jednou přivedla jedenáctiletou dceru Janu, protože se bála ošetření u zubaře. Třikrát se podařilo posadit ji do zubařského křesla, ale potřikrát z něj utekla.
Jana věděla, že ošetření potřebuje, zub jí opravdu bolel a dost už trpěla, ale nedokázala přemoci svůj strach. Řešili jsme to hrou na postavy. Stačily k tomu jednoduché rekvizity, dvě židle. Jedna židle byla určena pro dívku, která dokáže zvládnout ošetření u zubaře a druhá poslouží té, která se strachy třese a snaží se uniknout. Nechala jsem jí volbu – Jana si nejprve sedla na židli pomyslně spojenou se strachem a bolestí. Po chvíli se rozhodla, že to zkusí na druhé židli a bude se snažit vcítit do nebojácné dívky. Dlouho na ní však nevydržela – představa nebojácného chování byla stále nereálná. Několikrát si změnila židli a pokaždé si měla procítit pocity v obou rolích. Nakonec si zvědomila tu, která je jí milejší a zvítězila odvážná dívka. Kineziologickým testem jsem si ověřila, že by si ještě po čtyři dny měla před usnutím pustit „video“. Představu, jak by ošetření u zubaře mělo probíhat a představovat si, jak to zvládá. Ty čtyři večery stačily k tomu, aby si představu odvážné dívky ukotvila. a když pátý den byla na ošetření, spolupracovala se zubařem.
Kdybychom tak dokázali řešit problémy výměnou rolí. Cesta prožití a uvědomění si pocitů druhých. Je to jako podívat se do zrcadla a naladit se, jak situaci vnímá druhá strana. Při této výměně prožitků a vzájemných interakcí můžeme najít nový pohled, objevit to, co je v běžné komunikaci nezahlédnutelné nebo nesdělitelné. Prostě vžít se do role toho druhého.
Možná by tak mnohé manželství neskončilo rozvodem.
Kdysi jsem četla, že manžel nechtěl pochopit, že jeho žena už jen nevyhrožuje tím, že odejde, ale že opravdu odchází. A nevěřil jí ani tehdy, když měla kufry připravené u dveří a venku čekal taxík. Každý žil v jiném světě a neviděl toho druhého.
Při podobných hrách na postavy bychom se asi cítili od začátku poněkud nesví. Ale pokud bychom se do problému „položili“ a uměli se ztotožnit s rolí svého protihráče, získali bychom zkušenost. Zkušenost nás poznamená novým poznáním a přestaneme vzdorovat a vidět v problému jen sami sebe.
Nyní se vyrojila spousta kaučů a kaučují ledasco. A také seminářů s návody, jak správně žít. Předávají se tam rady, zkušenosti dobře míněné Ale daří se nám řešit spory lépe? Problém vidím v tom, že nás neřídí jen mysl, ale také pocity, které pak emočně vyjadřujeme. Pokud dojde k manželské hádce a spor se řeší „po italsku“, snadno dospějeme k tomu, že manžel nazývá ženu hysterkou a ona jeho psychopatem.
A přitom by možná stačilo tak málo. Hrát si hry na postavy tak, jak jsme to dělali když jsme byli dětmi. Třeba bychom rychleji dospěli k překvapivým řešením. Buď klidným rozchodům nebo naopak sblížením. A bez bolestí.
