Článek
Myslím si, že frustrovaný není jen tento chlapeček. Kdo z nás se těší jít do práce či s radostí vykonává určité povolání? Nebo kdo z nás si uvědomuje, kde a jak najít cestu ke spokojenosti sám se sebou?
Stačí k tomu pozorovat sám sebe. Nebýt egoistický, ale sebestředný. Pozorovat sám sebe, jak reaguji, co projevuji navenek, co mi to dává a co bere. Je to druh sebereflexe přijít na to, jaké hodnoty dávám svému životu a zda dělám věci, které mají smysl. Mohu tak hledat a najít potřebnou oporu sám v sobě, protože venku ji najít nemohu.
A je paradoxem, že naučit se to můžeme od dětí. I my jsme přišli na svět s dětskou hravostí, bezprostřední radostí, tvořivostí, sebejistotou, důvěřivostí. Nic nás neodradí od toho, abychom se něco naučili. Naučíme se chodit, i když před tím tisíckrát upadneme. Stále to zkoušíme, než se to naučíme. Děti se také od přirozenosti neumějí nudit. Vždy si najdou něco, čím se mohou zabavit. Dokážeme je však jako dospělí v tom podpořit? Nebo od jejich narození jen požadujeme, že musejí poslouchat, že my víme nejlépe, jak je to správné a nedáme jim příležitost ani pochopit, co po nich vlastně chceme. A říkáme jim to způsobem autoritativního nařizování, vyjadřováním nespokojenosti, káráním atd.
A možná by stačilo se jich ptát: proč tohle děláš, jaký to má smysl, jak by to bylo nejlépe vyřešit? Bolelo by tě, kdyby ti někdo udělal to, co ty děláš druhým? Byli bychom překvapeni jejich odpověďmi. Jsou mnohem moudřejší, než si myslíme. Právě proto, že když přišly na svět, přinesly si radost, hravost, tvořivost, víru. Kvůli tomu se přeci rodíme.
