Článek
Největšími překážkami jak žít svůj život a být v souladu se sebou samým je strach a snaha naplňovat to, co od nás druzí očekávají. Ze své praxe terapeuta vím, jak je to někdy těžké. Jedna klientka za mnou přišla s problémem, že neví, jak se zachovat vůči svým rodičům. Oba rodiče se starali o své ovdovělé matky, které žily každá ve svém venkovském domku se zahradou. A její rodiče měli také dům se zahradou. Pomáhat rodičům patří přece mezi svaté povinnosti, ale starat se o tři domky a tři zahrady nebylo pro ně snadné a mnoho radosti jim to do života nepřinášelo. Řešení viděli ve své třicetileté a stále svobodné dceři. Chtěli, aby se vrátila domů a pomohla jim „nést“ jejich osud. Byl z toho psychický špatná – jak odmítnout pomoc svým nejbližším a neopustit to, co si vybudovala: dobrou práci, přátele a samostatné bydlení ve velkém městě. Vždycky přeci byla hodná a poslušná dcera. A jak snadné je dát svému dítěti v tomto případě nálepku, že je egoistické.
Rozum nám někdy velí dělat nerozumné věci. Popřeme svoji individualitu. Budeme však šťastní, když budeme plnit to, co od nás očekávají druzí? Právě nenaplněná očekávání druhých přinášejí nám trápení. Z čeho nebo proč máme strach nevyhovět byť bohulibým přáním, nebo naopak – strach z toho, když vyhovíme.
Nebo jiný případ klientky. Její babičce zemřelo při porodu dítě. Bála se tehdy mluvit o svých pocitech a kvůli ohledům na svoji rodinu a děti si nedovolila projít procesem smutku. Byla přesvědčená, že když bude dávat najevo svůj žal, přijde o sympatie v rodině a ohrozí to i její partnerství. Klientka jako malá bývala často se svou babičkou a přijala od ní „kopii“ jejího traumatu. Přijala jako své přesvědčení, že nesmí dávat najevo svůj smutek. To však nebylo trauma klientky. Ale žila podle toho, co převzala od své babičky.
Každý nevyřešený dramatický zážitek, každá naše zkušenost, vytváří naše vnitřní přesvědčení. Ale je to skutečně naše? Jsme provázáni se členy rodiny, jejich osudy a ani o tom nevíme. Co se skutečně stalo nebo co se děje v našem systému, v systému naší rodiny. A jak poznat to, co není zjevné, viditelné?
Při rodinných konstelací jsme udiveni, jak mohou úplně cizí lidé, kteří o nás a našich členech rodiny, našich rodinných vazbách, nic nevědí, vynést na povrch pocity členů rodin a s jejich pomocí poodhalit celá rodinná dramata. Dokáží to dokonce lidé, kteří přicházejí na konstelace se zcela skeptickými názory na tento fenomén.
Připusťme si, že je něco, co přesahuje náš rozum, naši „racionalitu“. Přes vnitřní pocity se spojujeme se svojí duší, tedy tím, co přesahuje náš rozum. Provázanost s osudy členů našich rodin ovlivňuje celé generace. Jakýkoli strach, který jsme nevědomky převzali, nás totiž oslabuje. A podaří-li se nám najít ten správný bod, kdy nás strach ochromil a zablokovala se láska, můžeme pak bolest, kterou jsme nevědomky přebírali od svých předků, přetransformovat ve zdroj své síly.
Moje praprababička byla svobodnou matkou a v matrikách kolonka se jménem otce byla prázdná. Byla děvečkou u sedláka. V té době to musela být veliká ostuda. Navíc jsem v matrikách objevila, že měla tři syny a u žádného nebyl v matrice uvedený otec.
Při konstelaci týkající se vztahů v mé rodině a stavěla se konstelace, kdy vždy jeden zástupce v řadě prezentoval minulou generaci, zástupce té čtvrté doslova vystřelil z řady a téměř zkolaboval. Jakoby s rodinou nechtěl mít nic společného. Co tato silná rekce měla znamenat? Byla moje praprababička zavržená svojí rodinou? A jaký vliv to může mít na život dalších potomků?
