Článek
První tři ročníky základní školy jsem absolvovala v Olomouci. Další dva roky jsme bydleli v nedalekém Prostějově a v mých jedenácti letech jsem se ocitla v Praze. Ani časté stěhování nepřerušilo mé přátelství s Danou. Kamarádily jsme se od první třídy. I když jsme žily každá v jiném městě, navštěvovaly jsme se nebo i trávily společné prázdniny. V dospělosti jsme ztratily kontakt. Po našich dvacátých narozeninách jsme se obě provdaly a přestěhovaly. Také naši rodiče změnili své adresy a nemohly jsem se dohledat. Internet ještě nebyl na světě a sociální sítě neexistovaly
Léta jsem si přála se s Danou potkat a myslela na to, co bych měla podniknout. Někdy tak po sedmnácti letech našeho odloučení jsem jela tramvají z práce domů. Na zastávce tramvaje Hradčanská mi jakýsi vnitřní hlas nabádal, abych vystoupila, ačkoli jsem to měla domů ještě čtyři stanice. Vystoupila jsem a chvíli bezradně stála na zastávce. Pak mě to „něco“ navedlo, abych přešla přes silnici směrem k Dejvicím. Ještě jsem si v duchu vynadala, že se zdržuji, že bych měla jít domů a připravit rodině večeři. Jak jsem tak šla po chodníku a upírala svůj pohled na stánky se zeleninou (opět jsem se ptala, co tam dělám, když tutéž zeleninu prodávají v krámku poblíž mého domu). V jednom okamžiku jsem zvedla zrak a podívala se na druhou stranu. V tu chvíli se naše oči střetly. Dana, která žila v Ostravě, byla v Praze na návštěvě u známých a ti shodou okolností bydleli nedaleko místa, kde jsme se potkaly.
Jen nevím, jak bych tento fenomén mohla pojmenovat, natož vysvětlit. Intuice, telepatie, jasnozřivost jsou fenomény, se kterými se potkávám a nepovažuji je za něco mimořádného.
Ale toto setkání? Kdo nebo co je schopno tak dokonale s námi komunikovat?
Intuice je pro mne pochopitelná. Souvisí s tím, že zvláště ve stresu se umíme rychle rozhodovat. Jako bychom dokázali téměř okamžitě poznat a vyhodnotit různé aspekty skutečnosti aniž bychom dlouze zkoumali fakta.
Skutečná intuice je vždy pozitivní. Zkrátka zná bezprostředně odpověď ano/ne.
Autoři metody One Brain vysvětlují, že tento fenomén je podložen neurologickou funkcí mozku a svoji teorii opírají o genetické rysy chování. Lidé, kteří mají nad čelním obloukem vyklenutí na střední linii široké a dlouhé přesahující až k vertikální linii, jsou více intuitivní. Mají více buněk právě v té části mozku, která souvisí s intuicí. Avšak mnozí si pod vlivem systému přesvědčení, které zaměňujeme za „rozum“, svoji schopnost intuitivního jednání potlačují. Ostatně – svoji vybavenost pro intuici si můžete sami prozkoumat pohmatem na vrcholu hlavy. A pokud se ji naučíte využívat a budete ji skutečně používat, možná časem zjistíte, že se vám tam hlava mírně „vyboulila“, Jako byste se do toho místa o něco praštili a měli tam otok.
Podle numerologie pokud máte v číslech dne či roku narození máte tu dvojku, dal vám vesmír do základního vybavení intuici. Otázkou zůstává, co s tím udělala vaše výchova, zda jste se museli podřizovat „rozumnosti“, tedy systému přesvědčení, které od nás požadovalo okolí.
Také pro telepatii máme v mozku vybavení. Nejvíce se s tím setkáváme, když na někoho myslíme a on nás v tu chvíli zavolá. Zkoušela jsem to s kamarádkami a telepaticky jsme si předávaly informace o tom, na co myslíme. Naší anténou pro telepatické zprávy je výrazné vyklenutí na šípovém švu lebky. Větší vyklenutí znamená mít k dispozici více buněk v této oblasti.
Vědecky se intuice a zvláště pak telepatie obtížně prokazují. Věda žádá hmatatelné důkazy a empirické zkušenosti v některých oblastech nepřijímá jako důkaz. A tak to zůstává v oblasti paranormálních jevů.
Kdysi jsem četla novinový článek, jak jeden Polák přenášel telepaticky zprávu do Japonska. K příjemci se zpráva dostala v angličtině!!!
Můj příběh s Danou nesouvisí ani s dalším fenoménem, jakým je jasnozřivost. Můžeme to nazývat živou představivostí. Malíř, který chce namalovat obraz, jej zřetelně vidí ve své mysli. Architekt vidí „vnitřním zrakem“ budovu nebo zařízení interiéru. A nejen to. Jasnozřivost nám umožňuje „vidět“ co je pro nás dobré a co ne. I ta má své místo v našem mozku. Lidé, kteří mají vyklenutí v týlu, v oblasti primárních vizuálních center, mají větší schopnost být „vizionáři“. Jejich vnímání je tak říkajíc nadčasové. Jejich vidění zahrnuje minulost, přítomnost i budoucnost. Přidávají tak další dimenzi a porozumění tomu, co se děje právě teď v přítomnosti.
Máme k dispozici další schopnost „mimosmyslového“ vnímání? Kam však zařadit můj příběh opětného setkání s Danou?První tři ročníky základní školy jsem absolvovala v Olomouci. Další dva roky jsme bydleli v nedalekém Prostějově a v mých jedenácti letech jsem se ocitla v Praze. Ani časté stěhování nepřerušilo mé přátelství s Danou. Kamarádily jsme se od první třídy. I když jsme žily každá v jiném městě, navštěvovaly jsme se nebo i trávily společné prázdniny. V dospělosti jsme ztratily kontakt. Po našich dvacátých narozeninách jsme se obě provdaly a přestěhovaly. Také naši rodiče změnili své adresy a nemohly jsem se dohledat. Internet ještě nebyl na světě a sociální sítě neexistovaly
Léta jsem si přála se s Danou potkat a myslela na to, co bych měla podniknout. Někdy tak po sedmnácti letech našeho odloučení jsem jela tramvají z práce domů. Na zastávce tramvaje Hradčanská mi jakýsi vnitřní hlas nabádal, abych vystoupila, ačkoli jsem to měla domů ještě čtyři stanice. Vystoupila jsem a chvíli bezradně stála na zastávce. Pak mě to „něco“ navedlo, abych přešla přes silnici směrem k Dejvicím. Ještě jsem si v duchu vynadala, že se zdržuji, že bych měla jít domů a připravit rodině večeři. Jak jsem tak šla po chodníku a upírala svůj pohled na stánky se zeleninou (opět jsem se ptala, co tam dělám, když tutéž zeleninu prodávají v krámku poblíž mého domu). V jednom okamžiku jsem zvedla zrak a podívala se na druhou stranu. V tu chvíli se naše oči střetly. Dana, která žila v Ostravě, byla v Praze na návštěvě u známých a ti shodou okolností bydleli nedaleko místa, kde jsme se potkaly.
Jen nevím, jak bych tento fenomén mohla pojmenovat, natož vysvětlit. Intuice, telepatie, jasnozřivost jsou fenomény, se kterými se potkávám a nepovažuji je za něco mimořádného.
Ale toto setkání? Kdo nebo co je schopno tak dokonale s námi komunikovat?
Intuice je pro mne pochopitelná. Souvisí s tím, že zvláště ve stresu se umíme rychle rozhodovat. Jako bychom dokázali téměř okamžitě poznat a vyhodnotit různé aspekty skutečnosti aniž bychom dlouze zkoumali fakta.
Skutečná intuice je vždy pozitivní. Zkrátka zná bezprostředně odpověď ano/ne.
Autoři metody One Brain vysvětlují, že tento fenomén je podložen neurologickou funkcí mozku a svoji teorii opírají o genetické rysy chování. Lidé, kteří mají nad čelním obloukem vyklenutí na střední linii široké a dlouhé přesahující až k vertikální linii, jsou více intuitivní. Mají více buněk právě v té části mozku, která souvisí s intuicí. Avšak mnozí si pod vlivem systému přesvědčení, které zaměňujeme za „rozum“, svoji schopnost intuitivního jednání potlačují. Ostatně – svoji vybavenost pro intuici si můžete sami prozkoumat pohmatem na vrcholu hlavy. A pokud se ji naučíte využívat a budete ji skutečně používat, možná časem zjistíte, že se vám tam hlava mírně „vyboulila“, Jako byste se do toho místa o něco praštili a měli tam otok.
Podle numerologie pokud máte v číslech dne či roku narození máte tu dvojku, dal vám vesmír do základního vybavení intuici. Otázkou zůstává, co s tím udělala vaše výchova, zda jste se museli podřizovat „rozumnosti“, tedy systému přesvědčení, které od nás požadovalo okolí.
Také pro telepatii máme v mozku vybavení. Nejvíce se s tím setkáváme, když na někoho myslíme a on nás v tu chvíli zavolá. Zkoušela jsem to s kamarádkami a telepaticky jsme si předávaly informace o tom, na co myslíme. Naší anténou pro telepatické zprávy je výrazné vyklenutí na šípovém švu lebky. Větší vyklenutí znamená mít k dispozici více buněk v této oblasti.
Vědecky se intuice a zvláště pak telepatie obtížně prokazují. Věda žádá hmatatelné důkazy a empirické zkušenosti v některých oblastech nepřijímá jako důkaz. A tak to zůstává v oblasti paranormálních jevů.
Kdysi jsem četla novinový článek, jak jeden Polák přenášel telepaticky zprávu do Japonska. K příjemci se zpráva dostala v angličtině!!!
Můj příběh s Danou nesouvisí ani s dalším fenoménem, jakým je jasnozřivost. Můžeme to nazývat živou představivostí. Malíř, který chce namalovat obraz, jej zřetelně vidí ve své mysli. Architekt vidí „vnitřním zrakem“ budovu nebo zařízení interiéru. A nejen to. Jasnozřivost nám umožňuje „vidět“ co je pro nás dobré a co ne. I ta má své místo v našem mozku. Lidé, kteří mají vyklenutí v týlu, v oblasti primárních vizuálních center, mají větší schopnost být „vizionáři“. Jejich vnímání je tak říkajíc nadčasové. Jejich vidění zahrnuje minulost, přítomnost i budoucnost. Přidávají tak další dimenzi a porozumění tomu, co se děje právě teď v přítomnosti.
Máme k dispozici další schopnost „mimosmyslového“ vnímání? Kam však zařadit můj příběh opětného setkání s Danou?
