Článek
Všimli jste si někdy, jak jsou si miminka podobná? Když jsme se narodili, měli jsme všichni zakulacené čelo, konkávní tvar nosíku se špičkou ohrnutou vzhůru, plné rty, velké duhovky, nezapadlé oči. Proč jsme teď tak jiní, než jak jsme se narodili?
Jako děti jsme měli zakulacené čelo. Měli jsme tedy více buněk v přední asociační části mozku, tedy v oblasti, kde činíme své nové volby a zaměřujeme se na průběh. Je to sídlo naší fantazie. Pokud se nám čela časem zkosí, je to důsledek toho, že se zaměřujeme na výsledky. Plníme to, co se od nás očekává a žádá. Zkosené čelo směřující dozsadu mají hlavně muži. Oni jsou ti vykonavatelé. Byli lovci a museli se rychle rozhodovat. Zatímco ženy se spíše soustřeďují na činnost v přítomnosti – řeší problémy práce v domácnosti a více se zabývají tvořivostí a hrou s dětmi.
S věkem se nám zmenšují duhovky. To souvisí s projevováním emocí. Jako malé děti jsme neměli s tím problémy. Jenže postupně se učíme mít své emoce pod kontrolou. Jak často jsme slyšeli „že chlapi přece nepláčou“.
Co o naší proměně vypovídají rty? Znáte upovídané děti? Jejich proč, proč, proč? Jenže dospělí nechtějí naše proč. Chtějí klid. Mimořádně plný horní ret svědčí o mnohomluvnosti. Ta se nám ale tolikrát nevyplatila a jak se stále více uzavíráme do sebe, zatahujeme a tím se nám zmenšuje horní ret. V dospělosti jsme ochotni nejvýš diskutovat o profesních věcech, ale své emoce a to, co vnitřně cítíme, v sobě uzamykáme.
A co náš dolní ret? Jako děti jsme byli štědří. Přijímali jsme a byli ochotni pomáhat i dávat. Pokud jsme svůj spodní ret ztratili, je to důsledkem toho, že jsme zjistili, že štědrost se moc nevyplácí. Místo toho jsme začali hloubat nad tím, zda ten druhý ocení to, co pro něj uděláte.
Koutky našich úst také o něčem vypovídají. Pokud očekáváme, že všechno kolem nás je pozitivní a očekáváme pozitivní výsledky, důvěřujeme si, koutky směřují výrazně nahoru. Pokud však máme za sebou jen bolestné zkušenosti, v jejichž důsledku trpíme, naše koutky to dají světu najevo. Promění se v obrácenou podkovu.
A co naše nosíky? Opouštíme svoji spontánnost, svoji důvěřivost a svoji ochotu dělit se a pomáhat. Postupně se stáváme organizátory, toužíme po ocenění ostatními, neradi posluhujeme ostatním. Pokud se nám nedostane uznání, cítíme se odmítnutí okolím a snadno žijeme s pocitem opuštěnosti a „nikdo mi nerozumí“. To jsou pak ty naše orlí nosy.
Viděli jste dítě, které by nemělo nosík ohrnutý nahoru? Je to znak důvěřivosti. Postupně, jak narůstá náš skepticismus vůči okolí a světu, začne špička našeho nosu směřovat ne vzhůru ke hvězdám, ale sklání se k zemi
A čím víc berete život vážně, přestáváte věřit své bezprostřednosti a radovat se ze života, začínáte si chránit své vnitřní já a uvíznete ve vnitřní obraně. Vaše oči se jakoby propadají dovnitř. Zatím, co dříve jste se nebáli riskovat, věřili si a, uměli se radovat. vaše oči neustupovaly tak hluboko pod nadočnicový oblouk.
Naše pocity a emoce jsou energií. Každá energie se konec konců nějakým způsobem demonstruje ve hmotě. A my jsme výsledkem svých pocitů a emocí.
Hovořili jsme o typicky dětských strukturách. Existují však i typicky mužské a ženské struktury. Týkají se znaků myšlení, jednání, pocitů a emocí, spontánního vyjadřování, faktorů našeho momentálního vzhledu a spontánního vyjadřování. Porozumět, jak jedná člověk s opačnou strukturou, než mám já, vede k porozumění tomu, proč jedná tím či oním způsobem. Kdybychom porozuměli, jak fungujeme na základě svých struktur, ubylo by mnoho nedorozumění v partnerských i ostatních vztazích.
