Článek
Všimli jste si někdy, jak jsou si miminka podobná? Když jsme se narodili, měli jsme všichni zakulacené čelo, konkávní tvar nosíku se špičkou ohrnutou vzhůru, plné rty, velké duhovky, nezapadlé oči. Proč jsme teď tak jiní, než jak jsme se narodili?
Jako děti jsme měli zakulacené čelo. Měli jsme tedy více buněk v přední asociační části mozku, tedy v oblasti, kde činíme své nové volby a zaměřujeme se na průběh. Je to sídlo naší fantazie. Pokud se nám čela časem zkosí, je to důsledek toho, že se zaměřujeme na výsledky. Plníme to, co se od nás očekává a žádá. Zkosené čelo směřující dozadu mají hlavně muži. Oni jsou ti vykonavatelé. Byli lovci a museli se rychle rozhodovat. Zatímco ženy se spíše soustřeďují na činnost v přítomnosti – řeší problémy práce v domácnosti a více se zabývají tvořivostí a hrou s dětmi. Své oblé čelo zcela neztrácejí.
S věkem se nám zmenšují duhovky. To souvisí s projevováním emocí. Jako malé děti jsme neměli s tím problémy. Jenže postupně se učíme mít své emoce pod kontrolou. Jak často jsme slyšeli „že chlapi přece nepláčou“. A čím víc jsme brali život vážně, ustupovali jsme své bezprostřednosti a přestávali se radovat, začal jsem si chránit své vnitřní já. Uvízli jsme ve vnitřní obraně a oči se nám jakoby propadaly dovnitř. Zatím, co dříve jste se nebáli riskovat, věřili si a, uměli se radovat. Naše oči ustupovaly pod nadočnicový oblouk.
Co o naší proměně vypovídají rty? Znáte upovídané děti? Jejich proč, proč, proč? Jenže dospělí nechtějí naše proč. Chtějí klid. Mimořádně plný horní ret svědčí o mnohomluvnosti. Ta se nám ale tolikrát nevyplatila a jak se stále více uzavíráme do sebe, zatahujeme rty a tím se nám zmenšuje horní ret. V dospělosti jsme ochotni nejvýš diskutovat o profesních věcech, ale své emoce a to, co vnitřně cítíme, v sobě uzamykáme.
A co náš dolní ret? Jako děti jsme byli štědří. Přijímali jsme a byli ochotni pomáhat i dávat. Pokud jsme svůj spodní ret ztratili, je to důsledkem toho, že jsme zjistili, že štědrost se moc nevyplácí. Čekali jsme, že nám ji budou druzí oplácet a začali jsme hloubat nad tím, zda ocení to, co pro ně uděláte.
Koutky našich úst také o něčem vypovídají. Pokud očekáváme, že všechno kolem nás je zalité sluncem a očekáváme pozitivní výsledky, důvěřujeme si, koutky směřují výrazně nahoru. Pokud však máme za sebou jen bolestné zkušenosti, v jejichž důsledku trpíme, naše koutky to dají světu najevo. Promění se v obrácenou podkovu.
A co naše nosíky? Viděli jste malé dítě, které by nemělo nosík ohrnutý vzhůru? Je to znak důvěřivosti. Postupně, jak narůstá náš skepticismus vůči okolí a světu, začne špička našeho nosu směřovat ne vzhůru ke hvězdám, ale sklání se k zemi. Opouštíme svoji spontánnost, svoji důvěřivost a svoji ochotu dělit se a pomáhat. Postupně se stáváme organizátory, toužíme po ocenění ostatními, neradi posluhujeme. Pokud se nám nedostane uznání, cítíme se odmítnutí okolím a snadno žijeme s pocitem opuštěnosti a „nikdo mi nerozumí“. To jsou pak ty naše orlí nosy.
Naše pocity a emoce jsou energií. Každá energie se konec konců nějakým způsobem demonstruje ve hmotě. A my jsme výsledkem svých pocitů a emocí.
Hovořili jsme o typicky dětských strukturách. Existují však i typicky mužské a ženské struktury. Týkají se znaků myšlení, jednání, pocitů a emocí, spontánního vyjadřování, faktorů našeho momentálního vzhledu a spontánního vyjadřování. Porozumět, jak jedná člověk s opačnou strukturou, než mám já, vede k porozumění tomu, proč jedná tím či oním způsobem. Kdybychom porozuměli, jak fungujeme na základě svých struktur, ubylo by mnoho nedorozumění v partnerských i ostatních vztazích.
