Článek
Zato zlo představovaly hříchy jako pýcha, lakota, závist, hněv, smilstvo, nestřídmost a lenost.
Určitě si vzpomenete na pohádky, kde zpupní princové, princezny či rádcové byli po právu potrestáni, zatímco ti, kteří si uvědomovali vlastní nedokonalost a pod tíhou zkušeností se napravovali, zasloužili si naše sympatie. Nebylo to tedy vůbec o tom, že ten, kdo prohrává, je slabší a ustupuje silnějším. Skutečná síla se projevovala vítězstvím ctností a hříchy byly potrestány.
Jenže pohádky jsou skutečnému životu mnohdy vzdáleny. Touha po bohatství není nikdy uspokojena, je-li spojená s úrovní soutěživosti. Budu-li se neustále porovnávat s ostatními nebo chci-li mít více než můj soused, nedocílím klidu a míru. Takové bohatství není nikdy uspokojivé a stálé, protože se nepovzneseme nad úroveň soutěživosti.
Ale abychom si rozuměli. Mít touhu po pěkném bydlení, oblečení a jíst dobrá jídla, zkrátka být bohatý, není nic proti „božím“ přikázáním a právu člověka. Jen bychom se měli rozpomenout na to, jak to bylo v pohádkách. Králové a příslušníci královských rodin ke svému bohatství přidávali další hodnotu: pomáhali ostatním k lepšímu a plnějšímu životu.
A pokud si to ti „chudší“ uvědomovali, ti bohatší se stali pro ně přitažlivějšími a bohatli pak všichni společně.
Žijeme-li však v iluzi vlastního egocentrismu a nemít pokoru, znamená porušovat přirozené zákony života. „Hloupý“ Honza si byl vědom svých slabin a omezení, přesto neztratil své sebevědomí. Nad nikoho se nepovyšoval a před nikým se neponižoval. Nehodnotil a nesoudil druhé. Věděl, že si nikdy nemůže být jistý tím, že je schopen rozlišit co je správné a co ne. Respektoval, že nezná důvody druhých, proč tak jednají.
A vděčnost? Ta neznamená být ponížený, zakřiknutý. Ale člověk nejedná imperativním způsobem. Nadutě. Má nadhled, proto s vděčností přijímá vše, co mu vstoupí do života. A pokora? Ta neznamená, že člověk má slabiny a nemá sebevědomí,
Pokora a vděčnost patří mezi sedm křesťanských ctností a ve středověku a staly základem křesťanské morálky.
