Článek
Při tom je každý do morku kostí přesvědčen, že on sám má pravdu a jsme ochotni obhajovat své přesvědčení o pravdě až do krve. Zároveň cítíme hněv, že ten druhý záměrně lže a vymýšlí si. Nechceme si připustit, že ten druhý může mít také pravdu. Nedávno jsem četla rozhovor s jedním naším zpěvákem, který napsal knihu o svém dětství. Jeho bratr, se kterým společně vyrůstali, po přečtení prohlásil, že to není pravda, že rodiče se k nim tak nechovali a že měli šťastné dětství.
Hawkins ve své knize uvádí, že pravda má tři složky. První je nějaký děj. Možná jste se už potkali s tím, že účastníci téže události ji jako jednotlivci popisovali každý jinak. Rozdíly mohou být dokonce tak velké, až můžete mít dojem, že každý byl někde jinde.
Tedy náš názor a to, čemu věnujeme svoji pozornost, jsou ovlivněny našimi pocity, životními zkušenostmi, zájmy. Posuzujeme různé události. Argumentujeme, hledáme logické souvislosti. Jsme však determinováni. Můžeme svět kolem nás pozorovat prizmatem hanby. Pak se cítíme odstrčeni. Pokud pociťujeme vinu, obviňujeme z našich potíží své okolí, školu, úřady atd. Ovládá-li nás často vztek, chceme se mstít. Nemluvě o strachu, který je často naší součástí – snadno se pak cítíme ohrožení a jsme plni obav. To je ta druhá část „pravdy“.
A ta třetí? Je to záměr. Vždy chceme v očích druhých vypadat co nejlépe. Nebo si o tom druhém myslíme, že si něco nezaslouží, chceme získat výhodu a někoho o něčem přesvědčit atd. I podle toho všeho si vybíráme fakta a okolnosti, které zdůrazníme či popřeme. A tak, než někoho nařknete ze lži, uvědomte si, že váš „protivník“ má mnoho důvodů, proč to vidí jinak.
Svět není tak přímočarý, jak jsme jej jako děti vnímali. Které pocity nás vedou a která fakta ve sporu upřednostňujeme a jak toho druhého přesvědčíme o své pravdě?
Než někoho očerníte, uvědomte si, že to je jeho pohled na svět, že on to tak vidí. Že jeho problém není váš problém. A také bychom neměli zapomínat, že naše vnímání je odrazem nás samých. Tedy toho, jak myslíme a hodnotíme svět tam „venku“, jak cítíme.
Pak snáze přijmete rčení „moudřejší ustoupí“. Nemusí však jít o ústup ve smyslu vzdání se, ale o prozíravost. Nemůžeme všemu rozumět.
