Článek
Na druhou stranu bychom bez těchto technologií více vyhledávali osobní setkání a stýkali se, psali více dopisů a věnovali pozornost tomu, co a jak komu sdělíme. Dobře pamatuji, jak poštu – a především balíky – rozvážel poštovní vůz tažený koňmi, peníze se posílaly prostřednictvím peněžních poukázek a doručovaly je pošťačky, aniž by měly obavy z přepadení. Snad nejvíce mi z dětství uvízla vzpomínka na návštěvu u strýce Švonce na statku, kde byl správcem. Mám stále v paměti, jak nás vezl na saních taženými koňmi na nádraží. Na tu romantiku vzpomínám i po víc jak sedmdešáti letech. Na následující cestu vlakem - na tu si vůbec nepamatuji. Vzpomínám na to, jak dožínky, posvícení, pohřby atd. byly příležitostí, kdy jsme se scházela celá široká rodina. Díky tomu jsem stále v kontaktu se svými bratranci a sestřenicemi. Ani nevím, jak fungovaly kontakty mezi námi, když jsme doma nebyli vybaveni telefony a museli jsme kvůli telefonování na poštu.
S léty přibývají neduhy. Tu bolí kolena, bederní páteř, kyčle, přicházíme o zuby… to vše nám ubírá úsměv na tváři a postupně se s tím smiřujeme, vzhledem k fyzickým těžkostem omezujeme své cestování i další pohyb.
Nejvíce mě pobavila moje přítelkyně Helenka, když líčila, jak si volá s vnučkou Karolinou do Ameriky. Popisovala mi, že má takovou destičku, kterou si položí na klín, zmáčkne čudlík a už se jí tam – míněno na displeji – objeví Karolina. Jsou tak ve stálém kontaktu. Jinak ani internet nepoužívá. Kdo by pak nechtěl vzít internet na milost i v našem pozdním věku?
Sociální sítě mě moc neberou. Až na výjimku. Na facebooku občas objevím, kde je můj syn na cestách a líbí se mi jeho vtipné a mnohdy i vážné komentáře. Dozvídám se tak, co ho zajímá a jaký k tomu má postoj. Těší mne, že v mnohých oblastech se názorově sbližujeme, aniž bychom o tom spolu hovořili.
Díky messengeru, přes který moje rodina komunikuje, pak vím, že moje vnoučata chodí na brigády. Dřív jsem si říkala, jen aby si byla jistá svou sexuální orientací a nefetovala. Jsem ráda, že se tato v dnešní době zásadní témata naší společnosti nenaplnila. Jsem na všechny pyšná. A to právě díky sledování sociálních sítí vím, že studují, chodí na brigády a sportují. Dopřávají mi tím radost a pocit štěstí.
Mnohem později jsem si začala uvědomovat, že se na svět díváme pohledem, který nosíme uvnitř sebe. Jinak řečeno, když mi něco vadí, je to můj problém. Jen já sama s tím mohu něco udělat. Změnit svůj přístup a nečekat, že to změní ti druzí. To platí v životě obecně.
Přiměřeně tomu, jak mne omezují fyzické problémy, věnuji se duševnímu rozjímání. Pak jdu a místo papíru se svěřuji počítači. Pomáhá mi to překonat samotu. Nikoli osamění. Osamělá se necítím, i když je to už skoro dvacet let, co odešel můj manžel. Čím je člověk starší, tím více potřebuje klidu. Do počítače si ukládám své přemítání a postřehy. Tím, jak postupně musím omezovat své fyzické aktivity, si více uvědomuji, že ztrácím své strachy a cítím se svobodněji. Už si nedělám tolik starostí. Jako každý mladý člověk jsem měla obavy, jak mne budou hodnotit druzí, aby mnou nemanipulovali, abych nevypadala hloupě a úměrně s tím jsem ztrácela odvahu projevit se. Projevit to, co a jak se cítím uvnitř.
Naučila jsem se přijímat věci takové, jaké jsou. Co nemohu ovlivnit, zkrátka neřešit. Ulevilo se mi, protože jsem se zbavila strachu, že něco udělám špatně. Souběžně s tím, jak jsem začala tolerovat samu sebe, naučila jsem se tolerovat i druhé. Naučila jsem se trpělivosti a poznání, že vše má svůj vývoj a já nemusím do toho zasahovat.
Jak se nám sčítají neduhy stáří a omezují nás v pohybu, internet mi obohacuje aktivní život – stal se mým prostředkem jak komunikovat se světem a hlavně s mými blízkými.
Mí milí vrstevníci, nebojte se internetu.
