Článek
Opomíjejí, zda oni sami byli šťastní, vyrovnaní a zda jim jakýkoli úspěch v jejich životě přinesl déletrvající pocit naplněnosti a spokojenost.
Nechceme si připustit, že naše pocity jsou závislé na vnějších okolnostech, na mínění druhých, převládajících společenských úzusech, které se stále proměňují, aniž bychom je mohli ovlivnit. A tak v labyrintu událostí a měnících se postojů a názorů se cítíme často ztraceni – nemáme vnitřní harmonii, necítíme se spokojeni, jsme často rozladění a to vysíláme do světa kolem sebe. A i když unikneme do svého soukromí, do svého domova, necítíme se lépe. Pak se snadno pohádáme s partnerkou, seřveme děti…
Přesto jsou lidé, kterým se dostalo onoho daru být šťastný. Četla jsem o lidech žijících v Himalájích kdesi ve výšce několika tisíc metrů. V této „necivilizované“ zemi krédem výchovy jejich dětí bylo od narození v nich pěstovat pocit štěstí. Nevím, jak to dělali, ale určitě to nebylo motivováno materiálními prostředky. Dovedu si představit, jak bychom byli nešťastní, kdyby se náš „civilizovaný“ svět zhroutil.
A tak se nám pocit štěstí neustále ztrácí. Stala se z něj jen ona poletující „muška zlatá“.
