Článek
Vnímali jsme ho jako odborníka na lidskou duši. O to důrazněji svým činem poukázal na to, jak křehká je lidská psychika. Z jeho přednášek si dobře pamatuji na jeho slova – láska, láska, láska. Pečujte o své vztahy. Co nás ničí a zabíjí, je samota. Dodnes jsem nevstřebala, že ani člověk, který si tohle uvědomoval, to měl takové problémy. A nedokázal si ani požádat o pomoc.
Nedávno jsem se probírala svojí korespondencí a narazila na dopis, který mi poslal jeden můj přítel z kurzů osobního rozvoje. Byl také psychiatr úspěšný a mnohým lidem pomohl. Jeho dopis je vyznáním, jak si už několikrát chtěl sáhnout na život a podobně jako doktor Ptáček uvažoval o sebevraždě zastřelením. Jeho život byl pohnutý už při jeho narození – jeho otec, lékař, použil pro utlumení porodních bolestí své ženy morfium. Bezprostředně po porodu neprojevoval známky života. Teprve až po chvíli porodní asistentka se pokusila dětské tělíčko oživit. Podařilo se jí to. Jeho partnerský život za moc nestál. S manželkou se záhy po narození dcery rozvedli a až do její dospělosti vedl s exmanželkou soudní spory, aby se mohl se svojí dcerou potkávat a podílet se na její výchově. Marně. V osmnácti se od svého otce zcela „odstřihla“. U něj obzvláště platí, že samota ničí a zabíjí. Tenkrát tohoto psychiatra – jak v dopise přiznal – jej ochránila účast na seminářích One Brainu. Společenství lidí, kteří pod laskavým vedením učitelky Carol Ann Hontz v 90. letech minulého století začali pracovat se svým podvědomím a jak vědomě měnit svůj život. Učila nás, jak vlastně funguje vědomí. Že jsme nejen fyzické, ale i duchovní bytosti.
Píšu o tom proto, že doktor Ptáček na jedné ze svých přednášek hovořil o tom, že oficiální věda nevysvětluje, jak funguje naše vědomí. Vždyť z materialistického hlediska je mozek jen tuk a voda.
Také si pamatuji, jak doktor Ptáček na jedné z přednášek hovořil o tom, že věda je velice složitá – kategorizuje, srovnává, hledá podobenství a pro laika často nesrozumitelná. Hovořil o tom, že naši předci vlastně byli velice moudří. K pojmenování problému jim stačilo pár výstižných slov. Nejde jen o slovní hříčky, ale o hluboké životní zkušenosti. „Hoď to za hlavu“, to když jsi přetížený a nemůžeš to unést. „Leží mi to v žaludku“, když nemohu něco ve svém životě přijmout a strávit, „trefí mne z toho šlak“, když jsem příliš rozrušený. Mnohdy se stačí zamyslet a uvědomit si, kde mám problém a co a jak nyní v mém životě funguje či nefunguje.
Učme děti této prosté moudrosti dávných předků srozumitelné a pochopitelné i laikům. „Co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš. „Boží mlýny melou pomalu, ale jistě“ připomíná, že spravedlnost si nás vždy najde. Těžko se můžeme s někým dohodnout, „když my o koze a on o voze“. Nebo takové „Dočkej času Jako husa klasu“ nabádá k trpělivosti.
Možná bychom se měli víc zaměřit na to, jak se naučit prožívat radost než se jen zaobírat těžkostmi života. Třeba i jen to, co nemůžeme a neumíme vyřešit, jednoduše to„ hodit za hlavu“. Prostě naslouchat moudrosti předků a sami sobě.
Můj přítel nakonec zemřel přirozenou smrtí.
Ne nadarmo se říká „o mrtvých jen dobře“.
