Článek
Vzpomínám si, jak mi babička – ještě v době, kdy jsem byla tak ve věku osmi let - řekla, že měla ještě jedno dítě – chlapce. Znala jsem její syny – mé strýce Josefa, Fandu a z doslechu i jméno zemřelého strýce Václava. Ten zemřel v dospělosti. Moje matka pocházela z jejího druhého manželství. Jednou jsem se jí zeptala, jak to bylo s tím dalším dítětem babičky o kterém se nemluví. Maminka mi odpověděla, že měla jen tři syny a že si to vymýšlí.
Také si vzpomínám, že babička odmítala jíst ovoce. Prý je to proto, že až se v nebíčku bude rozdávat zemřelým dětem, se na ně nedostane. Byla to pro mne podivná odpověď, protože strýc Václav zemřel až v dospělosti.
Celá záhada se mi rozkryla, když jeden vzdálený příbuzný se ponořil do sestavení rodokmenu. A ejhle, v matričních záznamech je uvedeno, že jako druhorozený syn mé babička byl zapsán Bohumil. Pobyl na světě jen rok a víc se už nedovím.
Nezůstala po něm žádná fotka, i babička se snažila zapomenout. Nikdy o něm nemluvila. Jen to její tabu spojené s ovocem. Bohumil zemřel v době, kdy její prvorozený syn Václav byl malý a nemohl si pamatovat. Ostatní děti se narodily později.
Zapálila jsem ten den svíčku a zůstala v tichém rozjímání. Všichni jsme spolu spojeni. I Bohumil patřil k nám.
Také jsem objevila, jak to bylo s Jenovefou. Vzpomínka na ni byla v rodině spojená s ostudou a také se o ní nemluvilo. Můj dědeček byl jejím vnukem. I pro něj bylo těžké přijmout, že jeho otec byl nemanželský. Vždy jsem si říkala, že to muselo být hrozné žít na vesnici v devatenáctém století jako děvečka s tímto Kainovým znamením. Často jsem přemýšlela, jak to musela mít složité. Proto bylo pro mne velkým překvapením, když jsem se z matrik dozvěděla, že měla ještě další dvě děti. Ani u jednoho nebyl uvedený otec.
Neměli to naši předci vůbec jednoduché a jaká tajemství nám zanechali.
