Článek
Zatímco mi krvácely škrábance na stehně a plakala jsem bolestí, matka se rozčílila a začala mne bít, že jsem nedávala pozor. Matka do té doby byla pro mne absolutní autoritou, která se nemůže mýlit. Cítila jsem tedy vinu. Překvapující pro mne bylo, že kolem šel pár mladých lidí a obořil se na ni, proč mne bije. Ani v dospělosti jsem na tuto scénu a bolestnou vzpomínku nezapomněla.
Jak byla tato událost pro mne stále traumatizující i po padesáti letech, jsem pochopila při odblokování na nedostatek sebedůvěry. Svalový test se používá v rámci metody One Brain/kineziologie ke zjišťování příčin problému klienta a k určení postupu jeho nápravy. Můžete namítnout, proč se klienta prostě nezeptáme, kdy problém vznikl či s jakou událostí je spojený? Potíž je v tom, že to, co si vědomě myslíme, že se odehrálo, nemusí být pravda. Mnohé z toho, co a jak jsme prožili, si upravujeme podle toho, co se rozhodneme si zapamatovat, abychom zůstali pro sebe i okolí co nejpřijatelnější. Chceme věřit, že my jsme ti „hodní“ a ubližují nám ti druzí. Pravdu proto často popíráme a potlačujeme a vytváříme si přesvědčení o nás samých. Pomáhá nám to vyhnout se nepříjemným pocitům, pocitům ponížení, viny, hanby. Pravdivá odpověď musí obsahovat to, čemu věříme právě teď, ale také to, co popíráme kvůli strachu, bolesti, ale také strachu z bolesti. Stává se, že to, o čem jsme vědomě přesvědčeni, je v naprostém rozporu s realitou uchovávanou v podvědomí. Snadno pak najdeme někoho, kdo nám to „způsobil“ a obviníme ho. Jak a kde hledat pravdu?
Náš mozek nejen že automaticky řídí tělesné životní funkce, ale dobře si i pamatuje. Je bezchybným zdrojem informací o nás samých. V podvědomí máme uloženo vše, co jsme prožili a jak jsme se při tom cítili. Myšlenky jsou jazykem mozku, pocity jsou jazykem těla – mozek a pocity tak vytvářejí stav našeho bytí.
Testování funguje na podobném principu, o kterém jsme se mohli mnohokrát přesvědčit sami. Chce-li nám někdo sdělit nepříjemnou zprávu, požádá nás, abychom se posadili. Naše svaly by mohly ochabnout natolik, že bychom se „složili“. Kolena by se nám podlomila natolik, že bychom mohli upadnout. Na podobném principu se provádí svalový test. Stačí k tomu použít deltový sval na paži (nebo kterýkoli jiný) a můžeme testovat. Ruku upažíme, zformulujeme prohlášení a slabě zatlačíme. Sval při tom zůstane buď pevný nebo – pokud naše tvrzení je stresující - ochabne. Reaguje tak na to, že naše myšlenky a pocity s tím spojené nejsou v souladu.
Facilitátor – tedy testující – musí být dobře vyladěný. Testující se musí umět odpoutat od jakéhokoli lpění na výsledku svalové odpovědi. Budete-li se například ptát, zda žena čeká chlapečka či holčičku, může v odpovědi hrát velkou roli emocionální rozpoložení testovaného i testujícího.
Lze tedy spoléhat na pravdivost testování? Zvláště, když odpovědi testujících se u téhož testovaného mohou lišit? A kdo bude moci kontrolovat správnost odpovědí?
Vysvětlení jsem našla v díle Davida R. Hawkinse, světově uznávaného lékaře a psychologa. Ve svém celoživotním díle se věnoval poznávání podstaty a jádra pravdy samotné, jak ji lze rozpoznat, vyjádřit a popsat. Hladiny pravdivosti se dají měřit podle Mapy vědomí s rozsahem 0 – 1000. Čím vyšší úroveň, tím vyšší pravdivost.
Ale to je další kapitola skládačky o tom, jak funguje náš mozek.
Magdalena Lautnerová
