Článek
Je nás málo, kdo někdy neležel v nemocnici. A každý si odtud také odnesl nějaký zážitek. I já bych se o jeden takový ráda podělila.
Jelikož hrozně chrápu, mívám vždy obavy, s kým budu na pokoji. Jakmile moje spolupacientky zjistí, s kým mají tu čest, začnou dělat všechno proto, aby se mě zbavily. Obvykle začínají škemrat při vizitách. Nutno podotknout, že bez efektu. Pak se děvčata zradikalizují. Ta, co leží ke mně nejblíž, si půjčí hůl nebo berli a tou do mě šťouchá a dloube, ve snaze mě otočit, možná i shodit z postele, to vše za všeobecného mlaskání. Bohužel též bez efektu. Zatím jsem měla štěstí a nesetkala jsem se s nikým, kdo by se rozhodl mě v noci udusit polštářem.
Proto se mi nemůže nikdo divit, když vstupuji na nemocniční pokoj, necítím se nikdy dobře. I tentokrát to nebylo jinak. Volný byl dvojlůžák.
Vešla jsem dovnitř a pozdravila. Žádná odpověď.
Hezky to začíná, pomyslela jsem si. V sedě na bobku, předkloněná si začínám vybalovat věci. Najednou, jakoby mi někdo zařval zezadu do ucha. Úlekem jsem se zvedla a praštila se do hlavy o hranu nočního stolku. Otáčím se, mnu si pomalu narůstající bouli a hledím do milé, přátelské tváře. „S čímpak tu jste?“ haleká babička. „Jdu na operaci žlučníku,“odpovídám. „Děvenko, na mě musíte mluvit nahlas, já špatně slyším.“ Konečně jsem pochopila. Tentokrát budu mít štěstí. Babička mě v noci neuslyší a vyspíme se obě.
Hned jsme se skamarádily a začaly si povídat. No, povídat, spíš by se dalo říct, že jsme na sebe hulákaly. Najednou se otevřely dveře, v nich stojí zamračená sestra a říká: „Co tady řvete? Je to slyšet až na chodbu! Uvědomte si, že tady jste v nemocnici!“
„Tahle sestřička je hrozně přísná, počkejte, večer se vymění služba a bude líp,“ vyřvává paní a vůbec si neuvědomuje, že sestra všechno slyší. Konečně jsem se uvelebila v posteli. Paní si taky lehla. Vyndala jsem knížku a začala si číst.
„Kde mám noční stolek?!“ ozve se křik odnaproti. S hrůzou zírám na babičku, která se nachází skoro u stropu a vrtí se na posteli, jen spadnout. Honem jsem vyskočila a snažím se uvést její postel do původního stavu. Babička však stačila znova zmáčknout ovladač a začíná se uprostřed propadat a její nohy se nebezpečně blíží k hlavě. Do pokoje zas vpadne popudlivá sestřička. „Co to tady vyvádíte?! Proboha, to nemůžete na ni dávat pozor?!“ Obrací se na mě. Horlivě kývu hlavou.
Zbytek dne už proběhl v poklidu. Ráno mě čeká operace.
Mám to za sebou. Už se pomalu začínám šourat po pokoji. S babičkou na sebe vesele povykujeme. Konečně se budu moci osprchovat. Byla jsem si pro čistou košili, beru osušku a odcházím do sprchy. Patřičně si to užívám. Cítím se skvěle až do okamžiku, kdy vylezu a chci se osušit a obléci. Ať koukám, jak koukám, osuška nikde, košile nikde. To není možné, přeci jsem se nezbláznila. Nezbývá nic jiného než vylézt nahá a mokrá do pokoje. Vycházím, a právě se otevírají dveře a dovnitř vstupuje doktor se dvěma mediky na odpolední vizitu. „Co tady blbnete? A proč tak skuhráte? Vy jste nemocná?“ koktá doktor. Medici zírají s údivem. Nejraději bych se propadla. Z toho hulákání začínám chraptět.
„Tady máte vaši osušku a košili. Zapomněla jste si věci v koupelně, tak jsem vám je vzala k sobě,“ vykřikuje babička a rozdává úsměvy na všechny strany.
Doktor a medici jsou konečně pryč a já suchá a oblečená. Dozvídám se, že babička má problém s vyprázdněním. „Proč jste to neřekla doktorovi?“ No nic, vyměnila se služba a přichází hodná sestřička. Říkám jí o potížích svojí spolupacientky. „Jasně, za chvíli jí sem hodím čípek,“ kvituje sestra.
Tenhle den byl poněkud hektický a já jsem už hodně unavená. Usnula jsem jako špalek.
Zdáli slyším, jak mě kdosi volá, třese se mnou. Nevím, kde jsem, co se děje. „Probuďte se, vstávejte, zapomněla jsem vám dát prášek na spaní.“Bomba. Zdá se mi to nebo ne? Jsem na chirurgii nebo v blázinci?
Sestřička mi s úsměvem klade prášek na spaní na noční stolek. Přechází k druhému lůžku. „Zavedla jste si čípek?“ ptá se. „Paní špatně slyší,“ odpovídám. „Zavedla jste si čípek?“ zvyšuje hlas sestřička. „Ano, už jsem ho i snědla,“ usmívá se paní a dodává: „A pomohlo mi to, už jsem byla dokonce na záchodě.“
Jsem úplně probuzená. I po požití prášku vůbec nemohu usnout. Jdu za hodnou sestřičkou a poprosím ji, aby mi půjčila klíče, že si musím jít ven zapálit.
Ostatně zítra už jdu domů. Na babičku budu s láskou vzpomínat do konce života.
Zdroj: https://citaty.net/citaty-o-zdravi/
