Článek
Anketa
Musím se přiznat, že i já k ním rovněž patřím. Představa, že bych se probrala v rakvi, s minimálním množstvím kyslíku a nemožností se dovolat kohokoliv, kdo by mě vysvobodil, je tak příšerná, že si rozhodně přeji spálit.
V dřívějších dobách bývalo zvykem pohřbívat do hrobu a tím pádem o strašidelné historky nebyla nouze. I u nás na vsi se vypráví, co se kdy a komu stalo.
V chalupě na návsi žila rodina se šesti dcerami. Nejstarší, Květuška, se měla brzy vdávat. Už byly ušité i svatební šaty, když se k ní doneslo, že ženich si našel jinou. Květušce se zhroutil celý svět, až se z toho roznemohla. Její nemoc se ukázala být tak vážná, že brzy bylo jasné, že se z toho nedostane. Viděla to nejen celá její rodina, ale cítila to i sama Květuška. Jednou se kolem jejího lože shromáždily všechny mladší sestry. Dvě z nich byly obzvlášť bázlivé. Květuška se jim zahleděla do očí a pravila: „Pamatujte si, až umřu, na kterou z vás mrknu, ta půjde za mnou.“
Zanedlouho Květuška opravdu zemřela. Když ji převezli z pohřebního ústavu domů, nechtěla rodina, obzvlášť sestry, vystavit její tělo v rakvi bez víka, jak bývalo zvykem. Marně je pohřebák přesvědčoval, že vypadá jako živá, ať se s ní klidně rozloučí. Rakev tedy zatloukli, naložili na pohřební vůz a smuteční průvod se pomalu ubíral ke hřbitovu.
U kapličky se vůz zastavil. Mnozí smuteční hosté poplakávali, když tu se náhle ozval divný zvuk vycházející z vnitřku rakve. Málokdo věnoval zvuku větší pozornost. Za chvíli se však zvuk opakoval. Bylo to jako, když nohama kopneme do pelesti postele. Lidé znervózněli a pokukovali jeden po druhém s očekáváním, jestli někdo potvrdí, co zaslechli. Nikdo nic neříkal a tak se procesí dalo opět do pohybu až došlo na hřbitov. Když bylo po pohřbu, vesničané se chaoticky rozešli, většina z nich s rozporuplnými pocity.
O to větší zděšení zažil hrobník. Když začal k večeru hrob zasypávat, z hlubin hrobu, kde spočívala rakev s Květuškou, se náhle ozvalo klepání a po něm následovalo tupé zabouchání. Na nic nečekal, praštil s lopatou a honem utíkal do vsi, s tím, že musí okamžitě požádat o exhumaci.
Nyní už skoro celá vesnice začala shánět starostu, policii a faráře, aby získali povolení k otevření rakve. Než se to podařilo, bohužel, uplynulo spoustu času. Když se pak konečně všichni k hrobu dostavili, už se z něj nic neozývalo a exhumace byla zamítnuta.
