Článek
Nikdy nemohla usnout při bouřce. Správně by měla nechat počítač vypnutý, ale nemohla si pomoci. Od té doby, co bydlí sama, žije si tak, jak si přála žít po celý život. Nemusí se nikomu podřizovat, nikomu posluhovat, nikomu se zpovídat.
Že to ale trvalo. V dětství musela poslouchat rodiče, učitele, o práci ani nemluvě. V manželství se člověk podřizuje partnerovi, posléze dětem, vnoučatům a než se nadějete, život se chýlí ke konci. Jen najít odvahu a dobrovolně se odpoutat od všeho a od všech. Myšlenky přerušil zvuk telefonu. Kdo může v tuhle hodinu volat?
„Marie, okamžitě přijeď!“ hlas zněl naléhavě. „Kam? Co se stalo? A kdo volá?“ Uvědomila si, že číslo je neznámé, hlas možná povědomý, ale to bylo vše, co se dozvěděla, neboť dotyčný zavěsil.
Co bude dělat? Má zkusit zavolat zpátky a zase se nechat vtáhnout do něčeho, čeho by později mohla litovat? Copak se už dost neponaučila, že každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán?
Její ruka sáhla po mobilu, když vtom zazvonil podruhé. „Ulice Hvězdoslavova, 8. patro,“ zaznělo lakonicky. Mobil oněměl. Začala se oblékat. Venku je tma, bouřka, ani neví, kde se ulice přesně nachází ,a hlavně, nikoho tam odsud nezná. Asi by měla někomu dát vědět, kam jde. Hlavou se jí honí spousta myšlenek, přesto už strká klíč do zapalování a zapíná si navigaci.
Je na místě. Vystoupila z auta a rozhlíží se po setmělé ulici, zatímco jí déšť vytrvale smáčí vlasy. Jako vždy si nevzala deštník.
Najednou Marii někdo popadl za ruku a táhne ji za sebou. Nevypravila ze sebe ani hlásku a klopýtá, vlečena kýmsi neznámo kam.
Ve výtahu konečně zvedla oči, aby si prohlédla osobu, která ji dovedla až sem. Příliš pozdě si uvědomila, že to neměla dělat. Ani nedokázala popsat, co se s ní stalo. Jako zhypnotizovaná vstoupila do bytu. Někdo jí podal šedý plášť. Muž, který ji přivedl, pokynul rukou. Rozhlédla se po místnosti a zjistila, že se v ní nacházejí další čtyři postavy v šedých pláštích.
Její srdce běželo jako o závod, ochromená panikou usedla na jedinou prázdnou židli. Muž, kterým se nechala vlákat na tohle hrozné místo, zacinkal lžičkou o pohár, jenž držel v ruce. Něco se začne dít!
O Marii se pokoušely mdloby. Všimla si, že každá postava drží v ruce nějaký předmět. Nenápadně si začala předměty prohlížet. Jablko, zvonek, mince, tohle vypadá jako polštářek nebo peřinka… z jejího přemítání ji vytrhl hlas, který k ní zazněl:
„Určitě jsi pochopila, že zde mezi námi nejsi náhodou. Chyběl nám tu živý člověk.“
Co to, proboha, má znamenat? Jestli tomu dobře rozumí, sedí tady, v této místnosti, s mrtvolami? Marie si během svého života vyslechla spoustu historek o setkání s dušemi zemřelých, mnohým se i snažila uvěřit, sama však podobný zážitek nikdy neměla.
„Tvé přání se naplňuje,“ pokračoval hlas „pokud se ti podaří rozluštit význam předmětů, na které se právě díváš, splníš tak poslední úkol, který tady na tomto světě máš vykonat.“
Marie se celá roztřásla. Znamená to tedy, že odsud už se živá nedostane? O jakém přání to sakra mluví? Dřív, než mohla svůj dotaz vznést nahlas, muž se chraplavě zasmál: „Zamysli se, třeba si vzpomeneš.“
Ale to snad ne! Vybavilo se jí, jak si přála projít regresí, jak toužila po tom, aby se mohla setkat se svými milovanými, kteří už jsou na druhém břehu. Jak chtěla poodhalit roušku tajemství, nahlédnout do krajů, odkud se nikdy nikdo nevrátil.
Odjakživa byla fascinována smrtí, jakoby ji cosi k ní přitahovalo a zároveň se jí strašně bála. Ne nadarmo se říká: „Nepřej si něco příliš, mohlo by se ti to splnit.“ Marie si toho ve svém životě přála hodně. Proč by se jí mělo splnit právě toto?
„A nyní, jsi Marie,“ obrátil se k ní muž, „dospěla k závěru své životní poutě. Jak jistě víš, existuje cosi, co vy lidé nazýváte karmou. Karma funguje na základě zákonu o příčině a následku. Co dáš, to se ti vrátí.“
„Neřekla bych, že by se mi vrátilo alespoň z jedné třetiny to, co jsem vydala,“ dovolila si oponovat Marie.
„Pak zde existují ještě dluhy z minulosti. Neseš si zkrátka karmickou zátěž z minulých životů a někdy trvá víc jak jeden život, než-li se tato zátěž odčiní a budeš moci pokračovat dál. Ty sis dobrovolně vybrala, že v tomto životě budeš nezištně pomáhat, aniž bys za to očekávala jakoukoliv vděčnost. Lidé od tebe budou brát a nemusí ti nic vracet. Dokonce se od nich můžeš dočkat jen nevděku a opovržení. Pokud vydržíš až do konce, dluh z minulosti bude splacen. Bude zažehnáno i rodové prokletí, které tam máte po ženské linii už řadu generací.“
Marie si nahlas povzdechla. Byla si vědoma, že u nich v rodě nemají ženy lehký život. Navíc se v hlavních bodech životy ženských potomků podobají jeden druhému jako vejce vejci. I když každá z žen měla jinou povahu, žila v jiném prostředí, stýkala se s jinými lidmi, stále se jich držela jakási pomyslná smůla, neštěstí, či jak to celé nazvat.
„Co pro to tedy mám udělat?“ zeptala se odevzdaně.
„Zde, v této místnosti se nacházejí duše těch, co činily na tomto světě zlo. Už prošly mnoha reinkarnacemi. Tvým úkolem nyní bude jim pomoci. Když odhalíš zločiny, které osoby páchaly, kruhy se uzavřou a duše dojdou pokoje. K tomu ti pomohou předměty, které každá duše drží v ruce. Nespěchej a vše důkladně zvaž, než vyslovíš verdikt.“
Marie přistoupila k první osobě, která držela v ruce minci.
To je jednoduché, pomyslela si. Mince znamená majetek, bohatství, zkrátka peníze. Tenhle člověk celý život hromadil peníze na úkor druhých. Možná i spáchal nějaký zločin spojený s penězi. Nahlas pravila: „Pravděpodobně se jedná o zloděje, který se neštítil žádné špinavosti.“ V tom okamžiku se postava zcela rozplynula.
Marie se obrátila k další postavě, v jejíž ruce se třpytil malý zvonek.
Zvon, zvonek, zvoneček, mozek jí pracoval na plné obrátky. Co by to jen mohlo být? S čím má zvonek co do činění? Zvonek na dveřích, zvonek ve škole, zvon na kostele, zvon na krku…? Zvon na krku! Na krku nosí zvony ovečky, krávy. Nebyla si vůbec jistá, přesto pravila: „Tohle je člověk, který zabíjel a týral zvířata. Neměl s nimi žádné slitování.“ Když vyslovila druhý verdikt, zavřela oči. Po chvíli je otevřela a postava byla pryč.
Třetí osoba objímá polštářek či peřinku.
Jak tohle rozluštit? Polštářek, peřinka, postýlka, domov, Marie cítila, že tápe. Mám přece čas, uklidňovala se. Nic ji ale nenapadalo. Musí začít myslet obráceně. Jak může někdo někomu ublížit s peřinkou nebo polštářkem? Každé dobro se dá zneužít i ke zlu. Vždyť by se s polštářkem dalo i udusit! „Ano, tenhle člověk byl vrah. Bral životy nevinným lidem.“ S úlevou pozorovala, jak mizí i třetí postava.
Zbývá už jen poslední duše a poslední předmět - jablko.
To by nemělo být těžké. Jablko hříchu, které vyhnalo Evu a Adama z ráje, nebo že by se jednalo o jablko sváru z řecké mytologie, jablko jako ovoce či symbol králů - žezlo a jablko. Nic z toho ale Marii nevedlo ke zjištění, o koho se jedná. Tohle asi nezvládnu, pomyslela si. Marie neví, co má dělat. Vtom se postava zvedla a podává jí jablko. Marie drží jablko ve své ruce a hledí do tváře poslední duše, která na ni zírá s prosbou v očích. Něco jakoby jí napovídalo, ať si jablko lépe prohlédne. Vždyť to není normální jablko, je to granátové jablko. Granát je drahokam. To ne. Čím může být ještě granát? Už to má! Granáty, samopaly, kulomety, válka. S hrůzou hledí do očí člověka, který je zodpovědný za miliony životů, za utrpení, bolest, hrůzu a beznaděj. „Tohle je člověk, který dokázal rozpoutat válku mezi lidstvem.“ Jen co vyřkla ortel, venku silně zahřmělo a Marie pocítila obrovskou úlevu. Cítila, jak se vznáší a stoupá. Zaplavil ji nepopsatelně nádherný pocit.
Se slzami v očích přistoupily obě Mariiny děti k lůžku, na kterém spočívalo její tělo. Obestřel je pocit bolesti a uvědomění jak byla obětavá, milující a skromná. Jedinou útěchou jim mohl být pohled na její úsměv, který prozářil celý Mariin obličej.
