Článek
Občas se stávalo, že žena měla za svobodna dítě. Každému musí být jasné, že se ocitla v situaci, která byla velice těžká, jak pro ni, tak pro její děcko. A toto prožívala tenkrát i Mařenka.
Dřív bývalo zvykem dávat lidi dohromady a tak se stalo, že sousedé dohodili Mařence staršího vdovce. Slovo dalo slovo a brzy byla svatba.
Tomeš byl hodný chlap, který miloval zelí. Měl ho tak rád, že mu stačilo, když Mařenka navařila hrnec zelí a on ho konzumoval, bez masa, jen s knedlíky. A tohle jídlo vyžadoval každý týden. Dalo by se říct, že byl poněkud jednoduchý a hlavně velký strašpytel. Večer už by ho nikdo z chalupy nedostal. Když se ho chlapi ptali, proč nevytáhne paty po setmění, říkával: „Na Kocandě straší, běhá tam bezhlavej pes a z huby mu šlehá plamen.“
Mařenka byla ale spokojená, že má normální rodinu a hlavně přestala být terčem pomluv. Tomeš nejraději odpočíval v kuchyni na otomanu. Jednou však zůstal ležet celý den. Ležel celou noc a další den se také neměl k tomu, aby vstal. Stěžoval si na bolesti břicha, které se začaly stupňovat až nezbývalo nic jiného než ho dopravit do nemocnice.
Říkalo se, že podstoupil operaci střev, při které doktoři konstatovali smrt. Jelikož do tří dnů musel být pohřeb, převezli Tomeše do márnice.
Mařenka byla nešťastná a šla se za ním podívat, aby se s ním naposledy o samotě rozloučila. Když si ho prohlížela, všimla si, že má pěnu u pusy. Vyndala tedy kapesník, namočila ho pod pumpou a rozhodla se, že mu otře obličej. Jak ho tak omývá, najednou Tomeš začal mumlat : „Mařeno, to jsi ty? Mně je tu zima.“ V Mařence by se krve nedořezal. Strašně se lekla. Brzy se však vzpamatovala a běžela pro pomoc do vesnice, aby Tomeše honem odvezli domů.
Za nějaký čas byl Tomeš jako rybička, zase lehával na svém oblíbeném otomanu, jedl zelí s knedlíky a byl tady ještě dalších třicet let.
