Článek
Před několika měsíci jsem se náhodně připletla k rozhovoru v restauraci mezi číšnicí (brigádnicí) a mým známým (živnostník). Bavili se o odvodech na sociální a zdravotní pojištění. Číšnice spokojeně popisovala, jak to má v životě hezky nastaveno - asi takto: zaměstnaná není, odvody jí platí stát spolu s podporou, brigádu v restauraci má pouze příležitostně, aby se nenudila (a to si již nejsem jista, zda ne načerno).
Aha. Takže já asi blbá jsem. Téměř 15 let žiji sama s dětmi, výživné dostávám nepravidelně a v opravdu zanedbatelné výši. Ale nestěžuji si, žijeme spokojeně. Do zaměstnání chodím a po večerech si přivydělávám brigádně, abych nás uživila. Od doby, co mladší dítě ve svých 3 letech nastoupilo do školky, jsem nežádala o žádný příspěvek ani podporu. Moje studující děti si také brigádně přivydělávají (obě již od svých 15 let). Někdy jsem na sebe dokonce pyšná, že těžkou situaci samoživitelky úspěšně zvládám a nemusím „žebrat“ o pomoc u státu ani u žádného jiného „sponzora“.
Od příchodu covidové pandemie pracuji ve sféře, kde přicházím do kontaktu kromě jiného se „sociálními případy“, samoživiteli a samoživitelkami, neplatiči nájemného, žadateli o příspěvky na bydlení… Obvykle se pohybuji v jiné sociální bublině, proto mě střet s touto složkou naší společnosti poměrně šokoval – a dosud šokuje. Několik případů na ukázku:
Žadatelka o příspěvek na bydlení, samoživitelka se 6 dětmi, které mají celkem tři různá příjmení.
Samoživitelka (2 děti), která žádá o příspěvek na bydlení, protože (v bytě s nízkým, dotovaným nájemným) měla za rok víc než 3× více vody na osobu než její sousedi.
Zdravá mladá, normálně zaměstnaná slečna bez dětí, která žádá o příspěvek na bydlení jen proto, aby si přilepšila („protože když ho dostane, proč nepožádat“).
Dlužník, který nesplácel dohodnuté splátky, ovšem „nyní se s vámi nemám čas telefonicky bavit, protože jsem na dovolené v Chorvatsku. Zavolejte příští týden.“
Dlužnice, která neplatila poplatek za parkovací místo v garáži. Na doporučení, ať tedy pronájem parkování vypoví, reagovala slovy, že na ulici parkovat nebude, protože má drahé auto.
A tak bych mohla pokračovat…
Poté, co mi včera paní vynadala, že jí úřad práce neschválil příspěvek na bydlení a ať s tím něco udělám (v bytě žijí 2 dospělí v produktivním věku a 2 děti školkového věku), jsem pocítila silnou potřebu ventilovat svoji frustraci … například tímto článkem.
Opravdu jsem asi hloupá.
Jen doufám, že těchto případů vidím tolik, protože pracuji tam, kde pracuji. Že v průměrné populaci jich tolik není. Že většina naší společnosti normálně pracuje, hlídá si svoje výdaje a je schopna se o sebe postarat sama.
Protože pokud budeme všichni jen natahovat ruku, žádat a pobírat, tak kdo nám to všem zaplatí? Odkud pak na to ten stát vezme?
