Článek
Oslovská řada se v naší třídě plnila docela svižným tempem: postih nebyl jenom za kroj. Na začátku hodiny jsme ukazovali, jestli máme pomůcky: žákovská knížka, sešit, penál. Kdo neměl tři věci, dostal černý puntík. Tři černé puntíky znamenaly týden v oslovské řadě.
Ani nevím, kde se to v naší třídní bralo. Byli jsme ve čtvrté třídě, malé a zvídavé děti. Paralyzované přísnou učitelkou, která po nás chtěla, ať sedíme jako pravítko. Neděláme chyby a nezapomínáme. Prostě, ať nejsme osli.
A já dodnes nezapomínám. Kromě oslovské řady (kterou jsem si vykoledovala za to, že jsem dodatečně neuctila výročí oné říjnové revoluce, která byla vlastně v listopadu) si pořád pamatuju její líčení lidí v koncentračních táborech. Dodnes mě v noci straší kostnaté ruce, které hltavě jedí po měsících hladovění pevnou stravu, aby pak v křečích umíraly, protože si jejich žaludky odvykly normálnímu jídlu.
Můj žaludek se dodnes podvědomě svírá, když děti zapomenou do školy lahev s vodou nebo sešit. Oslovská řada se hlásí o slovo, i když už vím, že chybovat je lidské. Chybovat za socíku totiž bylo nelidské.
Paní učitelku jsem jednou potkala už jako dospělá. Nepoznala mě. A já jsem skoro nepoznala ji. Oči měla prázdné, plula ulicí, jako by byla v jiném vesmíru. Vypadala smutně.
Jedno jsem si přece jenom z hodin odnesla: doživotní zálibu v hororech. Možná jednou jeden napíšu sama. Začne asi takhle: máte tři věci?
