Článek
Posbírám poslední zbytky důstojnosti a zapomenu, že mi táhne na nahý zadek.
„Copywriting. Marketingové texty.“ Hlesnu, zatímco doktor natahuje kondom na ultrazvuk.
„Jo tohle. Jako pět tipů na romantický večer a tak?“ zasměje se a začne vyšetřovat. „Tohleto dělal můj spolužák na medicíně. Na pivo to bylo dobrý. Než dostudoval.“
Uchichtne se a pokračuje v bádání míst, kam jinak může jenom manžel.
Já tam ležím a přemýšlím, jestli má cenu protestovat.
Jestli má cenu ukazovat daňová přiznání.
Nebo hájit marketing.
Kdo ví, jestli se tak ptá všech. Třeba uklízeček nebo prodavaček. Jak se asi cítí v křesle s nohama nahoře.
Jsem zvyklá na to, že moje řemeslo nikdo nebere.
Jsem zvyklá, že u lékaře hraje titul větší roli než člověk.
Tituly mám. Nepoužívám je. Copak se nějak fyziologicky liší děloha po předání diplomu? Promocí nějak zbytní a musí se lépe ošetřovat?
Z některých ordinací mi to tak připadá.
V některých ordinacích mi připadá, že lékaři pro samé léčení zapomínají na pacienta.
Ležím si tak na tom křesle, čekám, až si doktor ultrazvukem prohlédne moje vaječníky, a v hlavě se mi rodí příběh.
Příběh o jednom gynekologickém vyšetření.
Protože nejsem jenom copywriter.
A psaní mě sakra baví.
Aspoň při něm nejsem až po loket… však víte kde.
