Článek
Jenže klid ve škole nebyl. Po gestapácku jsme měli ve třídě hlídku, která hlásila, kdo co nemá. Učitelka na začátku hodiny kontrolovala, jestli máme všechny pomůcky, a provinilce, kteří si zapomněli penál nebo sešit, trestala týdnem v oslovské řadě.
Dodnes si pamatuju, jak na nás křičela: Vy inteligenti! Nechápala jsem tu nadávku tehdy ani dnes. Asi nejsem správný podporovatel dělnické třídy.
Jednoho dne přišla na ukázkovou hodinu ředitelka školy. Zeptala se, jestli umíme zazpívat internacionálu. Byli jsme na prvním stupni. Když letmým přezkoušením zjistila, že ne všechny děti si slova této zásadní písně pamatují, hřímala na celou školu: „I kdybych vás o půlnoci vzbudila, internacionálu si pamatovat budete.“ Zajímalo by mě, kolik rodičů se ten týden zděšeně vzbudilo, když z dětského pokoje slyšelo zpěv budovatelské písně. Protože jak jinak si to ověřit, že jo.
Ne. Škola za socíku pro mě nebyla procházka růžovým sadem. Formovala mě, to ano. Tlačila mě do té správné formy. Moje obtloustlé tělo a moje příliš naivní mysl se ale do socialistické formičky natlačit nedala. A to se učitelky snažily. Stejně jsem kreslila tovární komíny černé, a ne vesele barevné (trojka z kreslení), a moje výkony v hodu granátem byly žalostné (ne, ve válce s imperialisty bych neobstála).
Špatně jsem si nasazovala plynovou masku a při branném cvičení mi praskaly gumičky od zavařeniny, kterými jsem upevňovala sáčky od svačiny na ruce a nohy, aby na mě nemohl radioaktivní spad. Ještě že se mě soudružka učitelka nezeptala, co dělat v případě jaderného výbuchu. Použila bych moudro svého milého otce, který mi radil: Dobře se dívej, Maggie, protože tohle už v životě neuvidíš.
Tak se dobře dívám, hlavně když volím. Protože školu za socíku už fakt vidět nechci. Jsem beznadějný inteligent.
