Deset traumat ze socialistických škol a jedno současné k tomu

Jsem ročník 1976 a základní školní docházku, i tu předškolní, jsem absolvoval v 80. letech v Praze 8. A ještě po čtyřiceti letech mne z některých vzpomínek mrazí.

A tak bych rád touto cestou apeloval na učitele. Vzpomeňte si, co se nelíbilo ve škole vám a svým žákům to neopakujte. A jo, u svých dětí vidím, jak moc se školství zlepšilo. Do ideálu má ale stále daleko a řada dětí se i dnes do školy bojí, protože se tam, často oprávněně, necítí dobře.

Teď se ale pojďme vrátit do 80. let. Které situace a hnusné chování pedagogů se mi zarylo pod kůži nejvíc?

První den ve školce byl pro mne plnej kontrastů. Užil jsem si hraní, nové kamarády i soudružky učitelky. Vše bylo krásný a radostný a to až do oběda.

Bylo „sladké pondělí“ a my dostali nudle s mákem. A jo, já byl zmlsané dítě, které nejedlo tlusté maso, rajskou polévku, mléko, bílé kafe, kakao a taky mák.

Dostal jsem svou porci, odnesl si ji ke stolu, ochutnal a zjistil, že je to fakt hnusný. A tak jsem to vzal a nesl to vyhodit. A asi by mi to i prošlo, kdyby u stolu neseděla Monika Dobrovolná, která se hned ozvala. Soudružko učitelko, Průša to nedojed.

Bylo mi vysvětleno, že jídlo se dojídá, že je moc dobrý a že se vyhazovat nic nebude. A tak jsem jedl nudle, zvedal se mi žaludek, brečel jsem a do školky jsem nechtěl chodit.

Tato tyranie přetrvávala pořád, zvracel jsem škraloupy na teplém mléku, na bílém kafi. S jidlem jsem měl problém, co mi nechutnalo, mi zvedalo žaludek, a někdy jsem se pral se soudružkama, jedna mě držela a druhá to cpala do pusy.

Měl jsem pověst toho, co nedojídá, a tak mi dávali menší svačiny, abych měl u oběda hlad. Že nejde o hlad jaksi nechápali.

Hrozné bylo i to, že člověk nemohl jídlo zapíjet, pít se mohlo, až když se dojedlo. A ani domů nás nepouštěli, dokud se nedojedlo.

Komunistická propaganda byla v 80. letech všude, už ve školce. V době výročí VŘSR nám soudružky učitelky vyprávěly o Auroře a Leninovi. Mrzelo mne, že jsem o tom nic nevěděl, zatímco některé děti se už trochu chytaly. A pak jsme kreslili Auroru a já byl z té legendy nadšen. Soudružky to pojaly poutavě a dobrodružně.

Když jsem pak přišel domů, ptal jsem se rodičů, proč jste mi neřekli o Rouroře? Naši nechápali, vůbec jim nedošlo, o čem mluvím. Rozčiloval jsem se, že je to nejslavnější a nejhrdinštější loď na světě, že je teď to výročí a motal jsem pátý přes devátý, jak jsem si to zmateně zapamatoval. Až druhý den ve školce se máma ptala paní učitelky, o čem nám to vyprávěla, a až v tu chvíli jí došlo, že se s propagandou začíná už ve školce.

Stejnokroje socialistického školství byly nádhernou ukázkou nevkusu. Nejsilněji se to projevovalo při tělocviku, a to už od školky. Kluci museli mít červené trenýrky a bílý nátělník, holky své modré „dívčí“ trenýrky kalhotkového střihu. Když bylo chladno, nosili jsme pod trenýrky punčocháče, takové ty klasické tělové. Možná už tam někde vznikla naše obliba nošení ponožek do sandálů.

V první třídě jsem měl dvě traumata při výtvarce. To první bylo, když jsme malovali osvobození Rudou armádou.

Z dědova vyprávění jsem znal příběhy z Pražského povstání, vyprávěl, jak mu zastřelili kamaráda (ostatně tady jsou dědovy fotky z té doby).

A tak jsem nakreslil přestřelku, bitvu, lidi na barikádách, prostě to, jak jsem si představoval, že tak nějak válka vypadá.

Ostatní spolužáci kreslili vítání Rudé armády, lidi s šeříky a podobně.

Dostal jsem čtyřku, protože tak prý osvobození nevypadalo. Byla to moje první čtyřka vůbec a dost mne to trápilo. Bral jsem to jako nespravedlnost.

V první třídě ve výtvarce jsem pak dostal dokonce i pětku. Na mokrou čtvrtku jsme rozpíjeli vodovky. Paní učitelka říkala: Nebojte se použít i černou barvu. A já se nebál.

Měl jsem temnou velkou skvrnu, ve které se ukazovaly odstíny dalších barev, prosvítaly a zase mizely. Vyhrál jsem si s tím, moc mě to bavilo, ale když pak všechno zaschlo, zbyl z toho jen hnědo-černý flek.

Dostal jsem pětku a obrázek jsem musel doma malovat znovu, abych si známku opravil.

Na supl k nám občas chodila soudružka učitelka Pacíková. Byla postrach školy, v té druhé nebo třetí třídě jsme se jí fakt báli.

Všechny kluky oslovovala Frantíku a holky Mařenko. Pamatuju, jak u nás byla poprvé. Spolužáka vyvolala nějak jako „pověz nám to ty Frantíku“. On nejdřív nechápal, že se mluví s ním a pak si dovolil říct „já nejsem Frantík“. Rozčílená soudružka na něj začala křičet ať není drzý, že ona si přece nemůže pamatovat všechny děti a pro ní, že to bude vždycky Frantík.

V páté třídě jsme se začali učit ruštinu a s ní azbuku. Nebylo to těžké, ale člověk si musel hlídat ta zvláštní písmenka, která měla některé nečekané zákonitosti. Třeba napojování l a m nebylo „přímé“, ale mezi písmeny se dělal ještě jeden takový malý oblouček. Takový zobáček.

V páté třidě na podzim na škole v přirodě v Dolní Lomné jsme psali diktát a já na meziobloučky zapomněl. Vzpomněl jsem si až chvilku před odevzdáním, nebyl čas nic přepisovat a tak jsem je tam všude doplnil. Hezky to nevypadalo, ale bylo jasné, že vím, jak to má být.

A i když to byla jediná chyba z diktátu, dostal jsem trojku. Za každé písmenko stupeň dolů.

Od páté třídy jsem dojížděl na matematickou školu autobusem. Šlo u školu Na Šutce v Praze 8. Člověk mohl vystoupit na dvou zastávkách, z kterých to bylo do školy podobně daleko.

Jednou jsem takhle vystoupil na té první, abych nechal vystoupit lidi a chtěl jsem pokračovat v cestě. Bohužel se na stanici objevila soudružka učitelka (tuším Marková nebo tak nějak). Ta mne ani nic neučila, znal jsem ji jen od vidění. A hned: ať jdu do školy. Já odvětil, že jedu ještě jednu stanici.

Sice bylo asi 7:30 a času bylo dost, ale soudružka mi jízdu autobusem zakázala. Tak jsem chtěl zůstat na zastávce, ale i to mi zakázala a já musel jít potupně s ní až do školy. Tam si stěžovala mé třídní, která celou věc přešla. Ale ani tenkrát, ani dnes nechápu, proč jsem musel jít do školy potupně s ni.

Jako dítě jsem sbíral angličáky a různá autíčka. A velkou radostí byla autíčka ze série Monti system. Zvlášť kamiony z rallye Pařiž - Dakar.

V rámci slohu jsme měli psát popis oblíbené hračky a já psal o té Liazce z Dakaru. A i když jsme měli fantastickou češtinářku, stejně jsem jí nevysvětlil, že se ta série jmenuje „Monti system“ a jo, že česky píšeme systém, ale když se to jmenuje krátce, tak se to tak prostě jmenuje. Takže dvojka a musel jsem to proti své vůli opravovat.

Někdy ve 3. nebo ve 4. třídě jsme se učili o různých organizacích. Dostali jsme papírek a měli jsme za úkol zjistit, v jakých z nich jsou naši rodiče.

Byl jsem zklamaný, protože máma i táta byli jen v ROH. Když jsme to pak ve škole ukazovali, nejvíc jsme záviděli kamarádovi, jehož táta pracoval na ministerstvu financí a byl v ROH, KSČ, SČSP a ještě dalších organizacích, na které jsem už zapomněl. Paní učitelka mu zatleskala, byl hvězdou.

Doma jsem pak přemlouval rodiče, jestli by nechtěli ještě někam vstoupit, že jsme nejhorší. Ten režim uměl hezky tlačit přes děti.

Střední školu jsem navštěvoval až v 90. letech, ale většina učitelů měla socialistické návyky. Když jsme si dovolili na něco vyslovit nějaký názor, nedej bože kritiku, byly z toho aféry ne nepodobné Řevu septimy z filmu Škola, základ života.

Velký problém jsme měli s oblékáním. Učitelům vadily kraťasy, které prý do školy nepatří, ale většinou je tolerovali. Když měl ale člověk strakaté bermudy, tak poznámce, nebo nějakému druhu šikany, student neunikl. Protože nejsi na pláži, ale ve škole.

Poslední novodobé a úsměvné trauma potkalo mého prostředního syna. Měl tu smůlu, že prvňáčky přišel přivítat tehdejší prezident Miloš Zeman, který svými moudry otrávil den většině příchozích.

Proto ta fotka v úvodu. Ale to už je jiný příběh.