Článek
V roce 2013 jsem si pro radost zkoušel napsat novelu. Tu jsem skutečně dopsal a pak jsem ji vydal pro kamarády nákladem 111 výtisků, který je dávno rozebraný (ale v některých knihovnách by mělo jít si knihu půjčit). Protože se mne čas od času někdo ptá, zda by si mohli knihu přečíst, rozhodl jsem se ji na pokračování zpřístupnit zde. Všech 25 kapitol, každé úterý a pátek dvě. Prostě čtení na léto.
Kapitola 21: Poslední zkouška
Byla ráda, že její rozhodnutí dozrálo až teď. Když byla čistá, silná, při smyslech. Kdykoliv dřív by šlo jen o známku slabosti. Útěk pryč v době, kdy byla na dně. Ale teď se cítila silná. Svým způsobem. Rozhodovala se sama za sebe, s jasnou odpovědností. Nejlepší způsob jak napravit srab, do nějž se dostala sice taky z vlastní vůle, ale pod vlivem emocí a bez domyšlení důsledků. Tenkrát to dělala jemu natruc. Dnes oslavovala sebe samu. Sebe samu.
S Poštolkou si už nepovídala. Ale pořád tu byla jistá nenulová pravděpodobnost, že je skutečně andělem. Nulová pravděpodobnost je nulově pravděpodobná. Asimovi už nic nedlužila a tak mohla, krátce po výbušném, dechberoucím sexu, kdy on spal spokojeně ve své posteli, udělat test. Promyšlený, absolutně dokonalý test.
Byla to poslední zkouška. Poslední šance i naděje. Pokud fakt jako anděl existuje, promění ji v podobného opeřence a spolu se vznesou nad sídliště. Svobodní a šťastní.
A pokud ne. Bylo to dobré východisko z toho všeho.
Otevřela dveře balkónu, jemuž Asim říkal lodžie, roztáhla ruce a plná očekávání se vznesla. Bylo v tom cosi vzrušivého a silného. Vznášela se nad sídlištěm, okouzlená svou vlastní lehkostí, svobodou a uspokojením. Ten silný, nejsilnější zážitek ji navrátil víru v jeho andělskou podstatu. Víru, která jí vydržela až do její smrti.
Kapitola 22: Probuzení
Slastný spánek toho spokojeného mulata neměl trvat dlouho. Netrval dlouho. Ještě před svítáním ho z něj vytrhlo zvonění a bouchání na dveře.
Rozespale se k nim dobelhal aniž by si uvědomil, že je v bytě sám. Tak, jako dlouhá léta před touto epizodou.
To, co následovalo, se pak odehrálo v tempu, jemuž se neuměl přizpůsobit a souvislosti si uvědomoval vždycky až zpětně. Dlouho mu vůbec nedocházelo, co se vlastně stalo. A nikdy nepochopil, proč se to stalo.
Tělo Veroniky našli ležet na ulici. Tělo, jež vykazovalo stopy bití, mučení i pohlavního styku, při němž se v něm Asim podepsal svým spermatem. Test DNA byl spolehlivý způsob, jak toho důvěřivého mulatského podivína z posledního patra usvědčit.
A protože byl celou tou situací zaskočen a překvapen, protože ztratil svůj poklad těsně po jeho získání, neměl ani snahu se hájit. Něco vysvětlovat. Chuť bojovat.
Svět, v němž žil, mu už zase ublížil. Už zase. Jemu, Asimovi, nechtěl rozumět, a tak se rozhodl, že s ním skončí. Definitivně. Nebude se mu zpovídat, protože to neměl zapotřebí. A k ničemu to nebylo. A tak u soudu i výslechu a vlastně i všude jinde mlčel. Prostě proto, že se tak rozhodl. Tvrdohlavě. Odhodlaně. Žil si už jen ve svém vnitřním, spravedlivém světě a myšlenkami byl zpravidla docela jinde než ti, co mu kladli otázky. A vytáčeli se jeho zarytostí.
Odsouzen byl rychle a spravedlivě, alespoň tak o tom psaly noviny. Ale vězení se stejně vyhnul.
Co na to všechno řekli lidi? Jaký další dopis dostal Bílek? A od koho? Dozvíte se v dalších dvou kapitolách novely Nulová pravděpodobnost je nulově pravděpodobná v pátek 8. srpna.
