Článek
V roce 2013 jsem si pro radost zkoušel napsat novelu. Tu jsem skutečně dopsal a pak jsem ji vydal pro kamarády nákladem 111 výtisků, který je dávno rozebraný (ale v některých knihovnách by mělo jít si knihu půjčit). Protože se mne čas od času někdo ptá, zda by si mohli knihu přečíst, rozhodl jsem se ji na pokračování zpřístupnit zde. Všech 25 kapitol, každé úterý a pátek dvě. Prostě čtení na léto.
Kapitola 15: Eidam
Katka se v očích holek z účtárny stávala od té doby stále divnější. V práci už netrávila tolik času, často pospíchala domů. Pověra si snad našla chlapa, šeptaly si s úšklebkem na tváři za jejími zády. Napřímo se ale nikdy nezeptaly. A ona o své nové radosti sama taky nezačala.
Práce se slepými pro ni byla fascinující. Naplňovala ji. Potkávala lidi nejrůznějších osudů i životních postojů a filozofií. Ty, co se se svým nechtěným omezením dokázali vypořádat s až těžko pochopitelnou lehkostí a elánem i ty druhé, co zatrpkli. Propadli depresi a nespravedlivým životním ranám a rozhodli se pomalu a ukřivděně, sami, umírat.
Jejím úkolem, radostí a posláním bylo dělat těmto lidem společnost. Povídat si s nimi. Chodit na procházky. Zajímat se o ně. Dopřát jim alespoň iluzi, že jsou na světě potřeba, že o ně někdo stojí. Katka měla odjakživa veliké srdce. Byla komunikativní, s lidmi to uměla a dokázala i dlouho zaujatě poslouchat. Ideální kombinace pro komunitu chudáků i hrdinů z údolí bílých holí. Nevidomých, ktěří si Katku velmi rychle, právě pro tyto její vlastnosti, oblíbili.
Pan Vidman byl ten nejneuvěřitelnější. Básník, bohém a nezničitelný optimista. Zrak mu postupně odcházel s přibývajícími roky, ale jakoby mu to nevadilo. Vůbec to neřešil. A žil. Jak on uměl žít!
Ráda k němu chodila, předčítala mu básně, co psal naslepo na starém mechanickém psacím stroji Remington a opravovala mu překlepy i pomáhala ladit verše. Jeho aktuální báseň o sýru, jenž nadevše miloval začínala slovy:
Když se chodbou pajdám
Myslím na svůj eidam.
a končila vyznáním
Třebas celý ráj dám
Za nejlepší eidam
Nevěřím Ál Kajdám
Má víra je v Eidam
Petr Bílek byl přesným opakem básníka Vidmana. Nebyl tu dlouho, byl mnohem mladší. Nechodily za ním návštěvy, nechodila mu pošta a on sám si nikdy o nic neřekl. O nic nejevil zájem. Celé dny trávil zavřený na svém pokoji, uzavřený sám v sobě.
Snažila se, najít si k němu cestu. Ale šlo to ztěžka. Neměl problém prohodit pár zdvořilostních frází, ale pořád zůstával obrněný svým tvrdým krunýřem. Odcizený, zatrpklý z pohnutého osudu, s nímž se mu nedařilo smířit. Nechtělo smířit.
O jeho minulosti věděla jen pár střípků. Jen to, že měl jakési neurčité problémy se zákonem a pak, že ho do světa tmy odsoudil zrádný methanol.
Když přišel ručně nadepsaný dopis na jeho jméno, měla velkou radost. To by ho mohlo potěšit. To by mu mohlo udělat radost. Rychle mu jej odnesla na pokoj a nabídla se, že dopis přečte.
Bílek té obálce nejdřív nevěnoval pozornost. Nečekal nic, co by ho mohlo zaujmout. Ale po pár prvních přečtených slovech se úplně změnil. Zpozorněl. Konečně byl v jeho tváři vidět zájem. Emoce. Pochopil, že to je zpráva, na níž vlastně dlouho čekal. Dýl, než potřeboval. Dlouho věřil, že přijde, ale pak věřit přestal.
A tak, toho slunečného dne, pomohla Katka najít Petrovi jeho ztracenou víru. Alespoň částečně. Snad.
Kapitola 16: Stopař a nestopař
Asim před ní nikdy nic aktivně neschovával. Své chování sice měnil, a to dost, ale doma jí nechal přístup kamkoliv. Bylo jen na ní, kterou z komnat bude chtít otevřít.
Veronika nikdy nic cíleně nehledala. Neměla potřebu jej šmírovat, hledat jeho tajemství. Náhodou ale z dlouhé chvíle objevila sbírku jeho pornofilmů. Všechny se společným tématem – BDSM. Trestání, svazování, bičování, ubližování. Ponižování žen.
Nikdy s ním o tom nemluvila ani nic nenaznačila. Dokonce se tím ani neznepokojila. Ani ho za to neodsuzovala. Bylo jí to fuk. Jen poznala jedno jeho tajemství a vlastně jí těšilo, že on o tom neví.
Veronika před Asimem také nic neschovávala. Neměla co. Veškerý svůj majetek měla v hlavě a do té nahlédnout nemohl a zeptat se bál. Neptal se. Neuměl to.
Jako poštovní doručovatel měl ale času dost a jeho rajón byl tam, kde jí tehdy našel ležet. A i když se s lidmi nerad bavil, zvědavost tehdy zvítězila a on začal sondovat, zda ji nikdo nezná. Nepozorovaně si ji vyfotil mobilem, ukazoval její fotku a pídil se po jakékoliv stopě.
Veronika se ale do těchto končin dostala vlastně náhodou a tak nemohl být úspěšný. A nebyl.
Sledoval historii jejího surfování na internetu, nechával si zasílat výpis volaných čísel z jeho pevné liinky. Ale Veronika po sobě nezanechávala žádnou smysluplnou stopu, což vnímal, jako její mazanost. Viděl v ní schopnou zahlazovačku stop. A tak byl nervózní a paranoidní. Nevěřil, že by s nikým nekomunikovala.
Ale bylo to tak. Veronika komunikovala jen s opeřeným Andělem na balkóně. A jeho stopy už Asim roky ignoroval.
Komu píše Veronika dopis na rozloučenou? Kdo je to Ludrok? A je dobrej nápad vzít do ruky půllitr s Plzní a odejít s ním do černýho lesa? Dozvíte se v dalších dvou kapitolách novely Nulová pravděpodobnost je nulově pravděpodobná v úterý 29. července.
