Článek
V roce 2013 jsem si pro radost zkoušel napsat novelu. Tu jsem skutečně dopsal a pak jsem ji vydal pro kamarády nákladem 111 výtisků, který je dávno rozebraný (ale v některých knihovnách by mělo jít si knihu půjčit). Protože se mne čas od času někdo ptá, zda by si mohli knihu přečíst, rozhodl jsem se ji na pokračování zpřístupnit zde. Všech 25 kapitol, každé úterý a pátek dvě. Prostě čtení na léto.
Kapitola 11: Pád do tmy
Takhle to dopadnout nemělo.
Ta mantra se mu vracela do jeho, kdysi příjemně bezstarostný hlavy, často. Denodenně. Když sedával U sadu, sám, zalezlej v koutě co nejdál od výčepu - události posledních měsíců z něj udělaly vlastně dobrovolnýho asociála - a pil hnusnej tuzemák, i když by si tak rád dal svýho oblíbenýho, prokouřenýho desetiletýho Ardbega, rašelinovýho parťáka do nepohody, vylejzalo to s jistotou vždycky. Pít na zapomění je blbost. Každým dnem se jen ujišťoval, že to nefunguje. Maximálně ho to krátkodobě otupovalo. Rašplovalo ostrý hrany. Na podobně hrubej povrch. Žádná jemná práce.
O místo přišel hned, jak ho pustili. Kriminálník (i když neodsouzenej) dýlera dělat nemůže. Kazil byste image naší progresivní společnosti. Nic takového si dovolit nemůžeme, i když proti vám osobně samozřejmě nic nemáme. Kecy.
Skok z obchoďáka s pěkným nadprůměrným platem na nezaměstnatelnýho na podpoře byl rychlej. Tak rychlej, že si ani nestih uvědomit, jak moc nepříjemný to bylo. Asi tomu pomohla i vazba. Přestupní stanice. A pak chlast, kterej otupil to (tady to překvapivě dobře fungovalo), co mu ještě zbylo po práci našich kriminalistů. Bystrejch vyšetřovatelů. Fízlů.
Měl zkusit štěstí v jiným městě. Kde ho neznali. Moh bejt zas úspěšněj. Dokonce mu to tenkrát kdosi radil. Ale nechtěl. Svou situaci blbě vyhodnotil. Naivně optimisticky. Totálně mimo realitu.
Chvíli prodával antény pro pirátskej příjem kabelovky. Tím se vydělat dalo. Slušně. Ale naskočil do toho až na poslední chvíli. Zakrátko signál zakódovali a s drahým dekodérem už to tak žhavý zboží nebylo.
Osud je ironická kurva.
Další mantra, kterou měl v hlavě právě teď. Spolu s jeho oblíbenejma songama z puberty. „Ty co vypijou cokoli, dnes chodí o bílý holi. A slovo světlo je obsahem legend.“ Tak nějak to Haubert a Golda zpívali.
Přežít otravu methanolem není dobrý. Zvlášť, je-li vám jen pár let přes třicet. „Současnou situaci považujeme za alarmující,“ tvrdil Petr Pavlík, prezident Unie výrobců a dovozců lihovin ČR. Zase jen kecy. Alarmující je, že to ti bastardi z Unie nechali dojít tak daleko.
S invalidním důchodem skončil v ústavu pro stejně postižený. Bílek v království bílejch holí. V údolí bílejch králů. A byl si jistej, že už se nikam jinam nepodívá. Takříkajíc.
Kapitola 12: Pověra
Už přes rok pracovala v účtárně. Byla o generaci starší než ostatní holky v té globalizované firmě. Snažila se s nimi vycházet, ale měla jiné zájmy i pohled na svět. Když popisovaly divoké večírky, chlubily se, u koho v noci skončily, ona mlčela. Nechápala, že v pětatřiceti nemají chuť zakotvit, starat se o muže, o děti. Jejich světy neměly průnik.
Nikdo jí neřekl jinak než Pověra. Katka totiž ve firmě nahradila oblíbenou, stejně neukotvenou Věru. Přišla po – Věře. Té byla osudová šéfova manželka, nebo spíš poměr, na který nebylo tak těžké přijít. A Pověra byla pečlivě vybraná tak, aby žádný poměr s ní nehrozil, aby manželka byla spokojená.
Katka mívala hezkej život. Rodinu, zázemí. Ale když jí manžel nečekaně umřel a jediný syn se natrvalo usadil v Americe (je pravda, že si jí tam chtěl odvézt ale co by si ona, co anglicky neuměla ani yes počala), osaměla. Kamarádkám se nikdy nevěnovala, její rodina jí vždy zcela naplňovala.
Život pro ní, nepřipravenou, přichystal jednoduché schéma: práce – televize – spánek. Nebyla spokojená, ale byla ráda i za to málo co měla. A i když v zaměstnání nezapadla, byla vděčná i za práci. Bez ní by už neměla vůbec nic.
Proplouvala svým jasně vymezeným kouskem světa, den za dnem, nikam. Každý týden sázela sportku, ale nikdy nevyhrála víc než stovky. Ale i kdyby vyhrála první cenu, stejně by neuměla s těmi velkými penězi nijak naložit. Neměla žádné přání z dětství, žádný nesplněný sen.
Katka ale byla pečlivá v práci i domácnosti. I v celém svém životě. To byla vlastně její největší radost. Ve všem měla pořádek, oblečení i faktury měla vzorně vyskládané.
Neziskovky to měly čím dál tím těžší. Petr si to uvědomoval. Byla krize, aspoň se to všude říkalo a sponzoři i stát redukovali náklady. Většinou ty smysluplné, zatímco jinde tekly peníze do kapes bůhví komu, ale to neřešil. To ovlivnit neuměl.
Jeho posláním bylo pomáhat lidem. To ho naplňovalo, mnohem víc než peníze, které si vydělat taky uměl. Ale radši se vzdal dobrého místa a na koleně založil svou vlastní neziskovku Vřetenuška.
Mail, jímž hledal nové dobrovolníky byl jen plácnutím do vody a on to věděl. Ale stálo ho to patnáct minut času a v životě už investoval mnohem víc do daleko beznadějnějších projektů.
Katka četla veškerý spam, a tak si poctivě přečetla i tento mail. Zaujal jí. Pomáhat lidem, kteří měli v životě smůlu. Kteří to potřebují. To by nemuselo být špatné. A tak na tu zprávu odpověděla. Na zprávu rozeslanou na 763 adres. Jako jediná.
Může Veronika rozmlouvat s Andělem? Existujou vůbec andělé? Nebo jsou to jen představy profetovaného mozku? Dozvíte se v dalších dvou kapitolách novely Nulová pravděpodobnost je nulově pravděpodobná v úterý 22. července.
