Článek
V roce 2013 jsem si pro radost zkoušel napsat novelu. Tu jsem skutečně dopsal a pak jsem ji vydal pro kamarády nákladem 111 výtisků, který je dávno rozebraný (ale v některých knihovnách by mělo jít si knihu půjčit). Protože se mne čas od času někdo ptá, zda by si mohli knihu přečíst, rozhodl jsem se ji na pokračování zpřístupnit zde. Všech 25 kapitol, každé úterý a pátek dvě. Prostě čtení na léto.
Kapitola 1: Zmatená
Stála na refýži. Sjetá, ušmudlaná, po všech stránkách zanedbaná holka. Zmatená. Ve špinavým svetru a starejch, řídkejch elastickejch teplákách. Černejch. Pod tím nic. Jen vyhublý tělo, který si možná pamatovalo, kde nechala spodní prádlo. Ale tělo už dávno nekomunikovalo s myslí a mysl žila ve svém vlastním vězení, vystavěném z dlouhá léta (těch roků nebylo tolik, ale neskutečně se táhly) užívaných opiátů. Nejen.
Až budu velká, budu princezna, povídala Verunka ve školce. A každý přikyvoval, protože tak, v růžových šatičkách s nařaseným límcem, tahle modrooká sladká holčička se světlými, zvlněnými vlásky, fakt vypadala. Každej kluk jí už tenkrát miloval a milovali ji i ve škole, kde se z princezny transformovala v učitelku. Aspoň ve svých holčičích touhách a plánech.
Přijela tramvaj, desítka, ale to moc nevnímala. Snažila se přemejšlet, kam jde a proč je tady. Složitej vzorec na půl devátou ráno. Ale tramvaj v něm nijak nefigurovala, maximálně jako neznámá proměnná. Diskriminant, blesklo jí hlavou, ale netušila, co to slovo znamená a odkud přilezlo.
Různá divná slova kolem ní lítala často. Nejdřív jí to znervózňovalo. Stresovalo. Ale pak to nechala bejt. Přijdou a odejdou, věděla. Nic s tím nenadělá.
Sebrala poslední síly toho vyhublýho a nemocnýho těla, co prosvítalo na dubnovým slunci skrz tenkou vrstvu obnošený látky tepláků a velká oka jednoduše pleteného svetru. Vydala se pryč. Jinam.
Babičku měla moc ráda. Vždycky seděla ve svým ušáku, co snad pamatoval i její prarodiče a pletla. Na stolku košík s vlnou, náhradní jehlice. Měla od ní svetříky, sukně, rukavice, ponožky. Upletla cokoliv.
Ráda si z košíku vyndavala jednotlivá klubka a představovala si, co z nich bude. Pak vyzvídala. Líbily se jí ta slova jako pavoučkový, uzlíkový nebo růžičkový vzor. Bavilo jí nastavit ruce a držet novou, čerstvou vlnu, když babička motala klubka. Věděla, že to bude dělat taky tak, až bude stará. A těšila se na to víc, než na povolání učitelky, víc než na cokoliv jiného.
Kapitola 2: Asim
Asim byl mulat. Památka na noc, kdy čerstvě odpromavaný africký medik, kterého ostatně nikdy nepoznal, utěšoval utrápenou a plachou bílou holku. Pro ostatní to byl ale černoch. Někdo jinej. Odlišnej.
„Plave mýdlo po Vltavě, jakou barvu Asim má?“ pokřikovaly na něj děti z legrace už ve školce. Přijímal to s kamennou tváří. Nikdo ale netušil, co cítí. Že mu to není jedno. Že to bolí.
Máma se nikdy nevdala, ale ani tak na něj čas neměla. Ani na sebe. Vlastně na nic. Flákala co mohla a když se to vezme do důsledku, ani všudypřítomný flašce a cigáru se nevěnovala s vášní. Byla otrokem vlastní neschopnosti a proplouvala životem ze strany na stranu, podle toho, odkud zrovna foukalo, nebo kde co víc hořelo.
Umřela brzy, ale jemu to bylo jedno. Zbyla mu po ní garsonka v paneláku na sídlišti z konce sedmdesátých let a samota. Vědomí, že nikdy nikam nepatří a nikoho neměl. A i když to v něm bylo odjakživa, až s urnou a flaškou jablečňáku z čínský večerky v igelitce, si to uvědomil naplno.
Nebyl hloupej, ale chyběla mu motivace k překonání všech překážek, co mu osud stavěl do cesty. Jedinej člověk, kterej to s ním aspoň občas myslel dobře, byl on sám. A tak se podle toho zařídil. Jak to šlo, vykašlal se na školu. Prostě tam jednoho dne nepřišel. Nevrátil se ani pro pytlík s přezuvkama. Skončil s ní. Nadobro.
Nic neuměl, ale práci si našel. Na poště. Nelíbil se jim. Byl divnej, uzavřenej, moc toho nenamluvil. Černej. Ale vybírat si tenkrát nemoh nikdo. Listonoši nebyli v kurzu. Nikdo neměl chuť nosit složenky, soudní obsílky a reklamní letáky po sídlišti. A nic jinýho už se poštou neposílalo.
Co se bude dít dál? Potká Veronika Asima? Nebo Asim Veroniku? Nebo se do příběhu zapletou další postavy? Další dvě kapitoly už v pátek 4. července.
