Tip na dovolenou: okruh Polskem aneb co můžete zažít na osmnácti denním roadtripu nejen u Baltu

Každé léto jezdíme na rodinný roadtrip naším multivanem. A protože nemáme rádi extrémní horka, vydáváme se pravidelně na sever. Letos padla volba, po dovolené v Pobaltí, Norsku, Dánsku a Švédsku na Polsko.

A jak naše cesta vypadala? Najeli jsme 3527 km, na cestách jsme byli 18 dnů, z toho jsme v autě spali 13 krát, 5 krát v posteli. Protože jsme na dovolené aktivní a moc nejíme, zhubnul jsem 3 kg. Nejvíc mne bavila Litva, mají krásné liduprázdné národní parky, nádherná lesní parkoviště a tábořiště. V Polsku se ukázalo, že je problém se psy, do některých národních parků bohužel nesmí. Oba státy jsou pro našince levné (ceny podobné jako u nás, něco trochu dražší, něco trochu levnější). V Litvě je potřeba počítat s tím, že silnice jsou často zanedbané, ty menší pak často bez asfaltu.

Ale teď už pojďme na náš cestovní deník.

Původně jsme chtěli vyjet v neděli večer. Pak v úterý, protože Ondra dodělával nějaký animace do školy. Včera jsme nakonec unavení lehli, v noci bych to stejně neuřídil a tak vstáváme ve čtyři a v šest vyrážíme. Na Hradec a pak přes Krkonoše do Polska.

V plánu máme hlavně přírodu a pobřeží a tak opovrhujeme Vratislaví i Varšavou, dokonce i městem Prusove nebo tak nejak se jmenovalo.

Ale nakonec stejně ještě před Bělověžským prales, kam míříme, zastavíme po deseti hodinách cesty v jakési vsi Szepietowo Podleśne, kde se schováme do stínu zdejšího přístřešku jménem „Klub pod bobrem“, je to tu „strefa relaksu“. Je to u jezírka s čápama a žábama. Uvařím těstoviny k obědu.

Celej den je vedro k chcípnutí, ale nemáme teploměr tak naštěstí nevíme, jak moc stupňů je, takže to není tak hrozný.

V podvečer se přesuneme 30 km zpět do městečka Zambrów, na městskou pláž, kde odpočíváme ve stínu a Alice blbne ve vodě. Je takový horko, že si i já sundavám ponožky.

Nakonec jsme tu až do osmi, házíme frisbee s Hurvínkem, který Alice vyhrála v červnu v televizi. A pak přesun 3 km na parkoviště k psímu hřišti. Teď budeme rozkládat auto na spaní a někdy po desátý, k jedenáctý bysme to mohli zalomit.

Ráno vstáváme po šestý, docela rychle vše sbalíme, v Lidlu koupíme jogurt k snídani a jedeme směr běloruská hranice.

S přestávkou na snídani a kontrolou auta (něco nám tam klepe ale žádnej zdroj klepání jsem neobjevil) dorážíme do Białowieże někdy v půl jedenáctý.

Jdeme na procházlu do pralesa - krásnej les, povalový chodníky, starý tlustý majestátní stromy, ale v tom vedru je to trochu úmorný, i když je to po rovině a většinou pod stromy a jen 9 km. Ale úsek pod širým nebem kolem ruského skanzenu je ničivej. Měli jsme jet asi radši zas do Švédska.

Po okruhu se trochu regenerujeme a pak se vydáváme na další dva mnohem menší. Jeden je po povalech kolem obrovskejch starejch dubů, který tu pojmenovali po zdejších panovnících, takzvanej „Royal Oaks Trail“.

Druhej je o ochraně orlů, včetně věže pozorovatelny a nestálo to za to. Cesta rozpáleným lesem, stáda klíšťat a orlů jsme se nedočkali. Vzpomněl jsem si u toho ale na svou oblíbenou hru na orly (lehnout si na záda, koukat do mraků a kdo první uvidí orla, vyhrál).

Horkem jsme už skoro rozpuštění a tak dávám do navigace nejbližší jezero, půl hodiny cesty. Po deseti minutách ale stejně zastavíme u říčky Narewka ve stejnojmené obci v ulici Adama Mickiewicza. A tak tu vegetíme, koupeme se a tak.

Ale stejně jsme přehřátí a tak mi do hlavy vplouvají nevyžádané absolutní rýmy jako:

Radkova kštice / doplavala k štice

nebo

Viděl jsem Stitche / jak spadnul z tyče

Po osmý se od vody vrátíme k autu, začíná se zatahovat (sláva) a jedeme víc na sever. Asi 22:30 jsme u větrnýho mlejna a jezera v obci Korycin. Rychle rozkládáme auto a jdeme spát. Mrholí a je příjemně chladno.

Budíme se až před osmou a po ranních nezbytnostech se vydáváme ještě asi 100 km do Wigerskiho národního parku. Je mnohem líp než včera, slunečno, na nebi mraky jak v Springfieldu, a není k chcípnutí.

Vybíráme si naučný stezkookruhy „Las“ a „Suchary“ a je to tu krásný. Trochu jak Kladská, ale rozsáhlejší. Takže rašeliníky, lesní jezera, žáby, plavuně, vážky, suchopýry, měli by tu být bobři.

A tak, zatímco se Česko potýká s blackoutem, my chodíme kolem zdejšího Černého jezera a na dálku sledujeme, co že se to u nás děje.

Je to asi jen 7 km, ale jdeme pomalu, odpočinkově, tři hodiny a nakonec ještě zajdeme do zdejšího skanzenu a s výletem jsme spokojení.

A protože jsem říkal, ze se letos nebudeme honit, přesouváme se do nedalekého ubytování, které jsme včera rezervovali, abysme se vyspali v posteli a osprchovali se a tak.

Odpoledne a podvečer je tedy relax - trampolína, kulečník, víno a podobně.

Večer se koukáme na E.T.ho a usínáme v postelích a peřinách a tak se ráno nikam nehoníme a v klidu vstáváme až po osmý.

I když nemáme objednanou snídani, paní Monika ze zdejšího ubytování nám udělá lívance a ovoce a zeleninu z její zahrady. Kupujeme si bylinkovej čaj (jakože sušený bylinky) a paní domácí říká, že děti budou mít radost, že si takhle přivydělávaj sběrem bylin.

Přesouváme se do Litvy, do národního parku Dzūkijos. Nejdřív na skok na rozhlednu a pak na kopec ve městě Merkine. Jednak je tu výhled na soutok řek Nemunas a Merkys. A pak, na kopci tu stával hrad ze 14. století. Mnohokrát byl vypálen a obnoven a dnes tu je údalně nejkrásnější výhled na soutok řek v Litvě.

Měla to být procházka na čtvrt hodiny, ale Alice blbnula v potoce tak moc, až zakopla a celá se zmáčela.

Ale pak se konečně přesuneme dalších 30 minut autem do obce Marcinkonys na Zackagiris Trail. Přesun po Litevskejch silnicích je zajímavej, nezřídka maj vyasfaltovanej jen „prostřední“ pruh na jedno auto a široký prašný krajnice, takže s protijedoucím autem jede každej půlkou auta mimo asfalt.

Zackagiris Trail je krásnej, výborně značenej, klub Litevskejch turistů to dělá moc dobře. Navíc je to poměrně pestrá krajina - písek, bažiny, meandrující říčka, potkáváme spoustu brouků, plavuně (3 druhy, pučivá, vidlačka a jedna kterou jsem viděl poprvé v životě), kapradí, přesličky, lišejníky, jalovce a tak. Vylezeme i na horu Šaudzyklos kaunas (124 m). Za celej trail potkáme jen jedny turisty, jinak jsme tu úplně sami.

Jenže Alice si píchne nějakou větvičku do chodidla, takže návrat je náročnější, a když dojdeme na silnici k hřbitovu, nechám tam rodinu a dojdu pro auto, je to už jen poslední kilometr a po asfaltu.

A pak se přesuneme do nedalekého luxusního tábořiště, k říčce Grūda. Jsme tu sami, je tu klid, vaříme večeři.

Vstáváme až v devět, ale místního času, takže prakticky v osm. Vaříme čaj, Alice si jde zaplavat a u snídaně se rozhodneme, že změníme plány, zůstaneme ještě den v parku Dzūkijos a Vilnius necháme až na zítra. Je neděle a státní svátek a na město si dáme radši všední den.

Popojedeme teda zase k infocentru národního parku, což jsou asi 3 km a ze stejnýho místa jako včera se vydáváme na kratší Girinis Trail. Je velký dusno jako před bouřkou a tak je ten kratší nenáročnej okruh tak akorát.

Vracíme se ve 13:30 a popojíždíme asi 5 km k jezeru Kastinis. Kolem je tábořiště, houpačky a podobný věci a tak tu chceme u vody nějakou dobu vegetit.

Když jsme vody nabažení, prohlídneme si ještě nedaleké dřevěné sochy postav pobaltské mytologie. Je tu bohyně lesů, flory a fauny Medeina, bůh moří, řek a potoků Andojas, tvůrce světa Kalvelis, bohyně včel Austėja, bůh mrtvých duší, duchovna a podsvětí Vėlius, matka země Žemyna, bohyně zrození a osudu Laima, bůh hromu Perkūnas a bohyně ohně Gabija.

Ještě se tu s náma dá do řeči nějakej kluk, kterej je rád, že jsme v Litvě, ptá se, jak nás to napadlo, že Litva není turisticky vyhledávaná.

Přejedeme asi hodinu cesty směrem k Vilniusu, k městu Valkininkai s moc hezkým kostelem, kus poskakujeme po silnici dlážděné většími oblázky. Po té dojedeme před les a pak ještě asi 2 km lesem zajedeme do krásně neudržovaného a zašlého lesního tábořiště u písečného útesu Žodis girios draugui nad říčkou Merkys, hezky polorozpadlý jsou i zdejší můstky a povalový chodníky.

Je tu nějaká meditující skupina lidí, která se po rituálu svlíkne a naskáče do vody. My ne, projdeme se nad řekou a pak už vaříme večeři a než ji doděláme, už jsme tu sami, jen s komárama a pomalu se připravujeme na večer.

Vzbudíme se asi v půl devátý a celý tábořiště máme pořád jen pro sebe. Je zajímavý, jak málo turistů tu je. Po snídani popojedeme ještě kousek do vsi k ruinám kostelq a místu, kde stávala dřevěná synagoga, kterou ale nacisti na konci války vypálili.

Jedeme do Vilniusu, ale v autě nám to něco už klepe nepěkně a tak zastavím u hypermarketu a volám na pojišťovnu a domlouvám odtah a to, že se nám na auto kouknou, abysme zas mohli v klidu jet.

Zastavím těsně po poledni, 12:10 volám do pojišťovny. A jsou moc milý, domlouváme odtah. Pak nám volaj Litevci a ptaj se na to, jestli do servisu jedeme všichni a ptaj se, co budeme dělat, když to neopraví, ptáme se, jaký máme možnosti a dohodneme se, že potřebujeme ubytovat.

A pak čekáme, volají nám z Česka, upřesňujeme si co a jak, po dalších dvou hodinách čekání jim volá naštvaná Monika.

Ledy se hnou v 18:20. Začne lejt a přijede odtahovka, taky dorazí Bolt, kterej ale odjede, než ho najdeme. A tak stojíme promočený na silnici, auto naložený na odtahovku a pan odtahovač kterej anglicky nemluví, ale mluví rusky, pomáhá s Boltem.

Nakonec jeden dorazí, toho řídí kluk co umí jen litevsky. Narveme mu kufr vším, co se tam vejde (takže ledničku, nějaký batohy a tak). Já jedu s odtahovkou do servisu a Monika s dětma a psama na hotel, kterej hradí pojišťovna.

S řidičem si povídám trochu rusky (vzpomenu si na věty: „ja učílsa parůsky tolko adín god“ a pak na Koljovskou „káždyj čech gavaríť němnóžko parůsky“, nakonec přejdu na google translator a řidič má radost z mý litevštiny.

V servisu zavíraj v 19:00, dorážím 18:50 ale vezmou mne, pán je moc milej a anglicko / rusko / litevsky vše dohodneme. Ráno udělaj check a ozvou se. Už se těším na ten telefonát.

Koukám do mapy, do hotelu to mám 7 km podél šestiproudý silnice průmyslovou čtvrtí Vilniusu a věřte nebo ne, moc si tu cestu uživám. Fakt jsem to potřeboval. Je radost přijímat tyhle zajímavý situace, který život servíruje. Nejdřív jako bych šel podél naší Průmyslový, došel do Vysočan a pak se už přibližoval centru. 150 m před hotelem začne příšernej slejvák, ideálně načasovaný.

Hotel je to luxusní, pokoj s vanou silně nad naše standardy. Vyprávíme si historky z cesty (třeba jak se taxikář divil, že Monika neví, kam jedou a jak se v hotelu vyděsili, když přišli na recepci s ledničkou, pěti batohy a dvěma psy.

Jen jsme zvědavi na zítřek, do 12:00 máme opustit pokoj a to jsem zvědav, co v tom městě budeme dělat s ledničkou.

Po spánku ve skutečných postelích a koupeli v opravdové vaně se i velkoryse nasnídáme. Trochu se projdeme po nejbližším okolí, ale jsme čím dál nervóznější, protože 12. hodina check outu se blíží.

V 11 volám do servisu, ale tam nic neví. Voláme na pojišťovnu a tam taky nic. Oba se prý ozvou. A tak ve 12 opustíme hotel a s ledničkou a sedmi batohy a dvěma psy sedíme na lavičce.

A pak ve stejnej okamžik volá i servis i pojišťovna. Co je s autem budou vědět až odpledne / večer a pojišťovna nám jde zařizovat další ubytování. Prý zavolají ve 13:30 ale náš Art City Inn, v němž jsme spali dnes je plnej basketbalistek z celýho světa, takže to růžově nevidíme.

Po dvou hodinách čekání a třech telefonátech a přesunu do parku, kde se Alice cáká ve fontáně dostáváme instrukce, kde budeme ubytovaní, máme rezervované dvě noci a je to 2km. Tak bereme naši batožinu a pomalu se přesouváme. Do toho volá servis, že je problém jen kolem kola a vyřeší to dnes do 19:00 za 200 euro, což je krásný.

No ale tím padá náš nárok na ubytování, ale pojišťovna říká, že OK, jednu noc nám uhradí. Tak se přesuneme s ledničkou a bagáží na hotel, je to moc hezkej apartmán a paní recepční říká, že jedna noc nejde refundovat a ptá se, jestli teda zůstaneme jednu nebo dvě, tak jí říkám, že se dohodneme s pojišťovnou a dopoledne jí řekneme.

Konečně jdeme na procházku do města bez ledničky a to je hned jiná. Na večeři si v centru dáváme chačapuri s jehněčím a koriandrem. Výborný.

A pak dál chodíme městem nad kterým lítaj balóny, přes portál komunikujeme s Irskem a mne to táhne do Užupis, bohémské čtvrti, státu ve státě, svobodomyslnýmu místu na místě kde dřív bylo židovské ghetto.

Ve městě nachodíme skoro 9 km a na hotel se vracíme v půl jedenáctý. Vilnius se zdá být krásně kulturním a vyhuleným městem. Za večer jdeme kolem třech koncertů (varhaní v kostele, písničkář v klubu a nějaká death metalová kapela ve sklepě). Je to tu socha na soše a street art na streetartu. A že to trávou vonělo v Užopis jsem čekal, ale teď večer vonělo celý město. Víc než Brno. A to je co říct.

Ráno vstávám v šest a jdu svých šest kilometrů pro auto. Je zataženo a zima, což je vlastně fajn. Cestou si fotím trolejbusy zdejšího MHD, který tu maj všechny nápis „Vilnius ❤ Ukraina“. Těsně před příchodem do servisu ale začne mrholit.

Oprava je nakonec za 230 EUR, měnili ložisko a ještě nějaký věci kolem kola. Autem, který už šlape jak hodinky se stavím v hypermarketu, kterej právě otvíraj, pro snídani. Fascinuje mne, že tu prodávaj načesnekovaný topinky na váhu (8,49 EUR / kg).

Na hotelu se pak domluvíme, že tu zůstaneme ještě noc, když je to stejně zaplacený, to už leje jak z konve a vydrží celej den. A tak poruším všechny zásady, a vezmu si ten ďábelskej nástroj deštník, kterej nikdy nenosím a jdeme s Alicí koupit věci na oběd.

V nejbližších potravinách nemaj brambory, v druhých nemaj prakticky nic a třetí, od hotelu vzdálený 400 m jsou ten supermarket, kde jsme před pár dny čekali na odtah. Kruh se uzavřel.

Je tak hnusně, že celej den zůstáváme na hotelu a hrajeme Kosmodraky a další hry a odpočíváme. Snad bude zejtra líp.

Chceme vstávat brzy, ale nakonec vylezeme z postelí až v devět. Zabalíme se, nasnídáme, doplníme barely vodou a vyrazíme naposled do města, i když zas prší.

Nejdřív k The Road of Freedom Memorial Wall, památníku boje Litevců za svobodu a nezávislost od Sovětského svazu. Je to zeď v barvách litevský vlajky sestavená z 20 000 cihel a na nich jsou jména lidí, organizací a zemí, které přispěli k obnově nezávislosti Litvy.

Pak zajedeme ke katedrály sv. Stanislava (vcházíme bohužel v okamžik kdy končí varhaní koncert) a pak ke zdem Literatu street. Na zdi tam jsou výtvarně ztvárněná díla litevských spisovatelů, je jich tu celkem 223 a moc se mi to líbí.

Ještě si prohlídneme interiéry unescem chráněného gotického Kostela sv. Anny a propršený Vilnius opustíme. Přesouváme se do nedalekého národního parku Trakai.

Cestou se zastavíme v supermarketu dokoupit potraviny a objevíme koprový brambůrky, tak je vyzkoušíme, protože ty jsme ještě nejedli.

Turisticky hojně navštěvovaný místo, jezera a ostrovy, na jednom z nichž stojí hrad ze 13. století, kterej byl ale do 18. st. prakticky zničenej a tak si ho v 20. st. postavili prakticky znovu.

Nás ale zajímá víc příroda, jenže leje a jsem jedinej, kdo chce jít na 14 km výlet a tak jdeme aspoň na 3 km procházku kolem jezera přes mosty na hrad. Nakonec se ale k autu vracím sám a jedu pro ostatní až skoro k hradu, aby tolik nezmokli.

Vrátíme se do lesa k výchozímu místu na náš výlet, to už je po šestý. Auto připravíme na noc a do přírody vyrazíme snad zítra.

Vstáváme zase pozdě, až v devět, ale prší a tak není kam spěchat. Než ale složíme auto a nasnídáme se, trochu se vyjasní a tak vyrážíme na výlet.

První část je značená naučná stezka bažinama a mokřadama a kolem jezer po povalovejch chodnících. Rostou tu rosnatky a mnoho další flory, skáčou žáby. Je to pěknej asi 5 km okruh.

Rozhodneme se prodloužit si ho po neznačených cestách. Sice všichni protestují, ale já se nedám. Jdeme hezkou lesní cestou, občas divočejší. Pak ale dorazíme k vratům za kterejma je něco jako skanzen / vesnice / tábořiště. Trochu se dohadujeme, že tudy fakt potřebujeme projít (to tvrdím já) a ostatní protestujou.

Nakonec tam vejdeme, přijde nějaká holka, ta nám poradí, kudy jít. Kolem těhotný kobyly, na níž si pochutnává asi milion komárů (a když ji míjíme, minimálně desetina se vrhne na nás.

Dojdeme až k jezeru Skaistis, tam je zrovna nějaká párty u vody (asi 20 aut, spousta lidí ve stejných trikách a reprodukovaná hudba). Začne pršet. To nejhorší přečkáme pod stromem a pak asi po půl kilometru je zas cesta ukončená vraty. Alice se chvíli cáká v jezeře.

Obejdeme to a najednou jsme zas u těhotný kobyly, ale teď jdeme na druhou stranu, kde ale cesta, tradičně končí vraty. Teď už ale není tak složité ostatní přemluvit, že kus dál přelezeme plot, pak to vezmem kousek mokřinou a jsme na správný lesní cestě.

K autu už to jsou asi jen 3,5 km a je to nádhera. Divočina, desítky (vysoké) čerstvých polomů přes cestu. Nikdy jsem nepřelejzal a nepodlejzal tolik stromů najednou v tak krátkým čase.

Já si pak ještě odběhnu podívat se na nedalekej masovej žifovskej hrob, kam nacisti v roce 1941 přivezli všechny židy z Trakai a popravili je. Píšou tu, že to po válce tajili i Rusové a pietní místo tu vytvořili a osudy popravených začli mapovat až po vzniku svobodný Litvy.

Najíme se a vydáme se na 300 km přejezd k Mazurskejm jezerům. Dost prší až leje. Na hranicích jsou kontroly, ve všech autech kontrolujou pasy a zavazadlovej prostor, jestli nevezem uprchlíky. Před pár dny jsem to četl na webu ČT24.

Dnes je den o hodinu delší (protože v Litvě bylo o hodinu víc), i tak zaparkujeme až v devět a psk ještě večeře, rozkládání auta a tak.

Vstaneme zase až před devátou. Spali jsme na moc krásným místě u hřiště a novejch luxusních záchodů, který byly večer zamknutý, ale teď už jsou odemčený.

Je prima polojasno, ale my jsme dnes rozhádaní skrz naskrz a drží se nás to celej den. Asi erupce na slunci.

Nakoupíme a popojedeme do Krutyně. Tam poobědváme a vydáme se na výlet nejdřív rezervací Zakręt, pak k jezeru Mokre a podél něj a pak rezervací Królewska Sosna.

K obědu jsem si dal podruhý půlkilovej jogurt a zdá se, že je v něm živejch kultur víc, než smesu. Opět mne prohnal, dnes to bylo o to smutnější, že po úprku do lesa jsem při návratu objevil obstojnou kadibudku.

Zase tu jsou mokřiny a rašelinná jezírka a rosnatky a plavuně a podobně. Taky dost 300 až 450 let starých památných stromů. Je to nenáročná, ale dlouhá cesta. Trávíme tu půl dne a je to skoro 16 km.

Až na sedmou jsme zpět u auta, dost zničení. Popojedeme pár km na lesní parkoviště, kde přečkáme noc.

Vstaneme hezky v osm, spali jsme na pěkném lesním parkovišti u říčky Krutynia.

Po snídani se vyjdeme projít podél té řeky a je moc hezká. Meandry, rákos, popadaný stromy a jezděj tu lidi na lodičkách. Na parkovišti jsou dva kluci z půjčovny lodí tak se jich ptáme, zda si můžeme loď půjčit a můžeme.

Dokonce nás odvezou do Krutyně, tam se nalodíme, pak můžeme jezdit jak chceme a je asi pět míst, kde můžeme končit, pak zavolat a oni nás odvezou zpátky k autu.

Půjčujeme si dvě lodě, já jedu s Alicí a Monika s Ondrou. Nejdřív 3,5 km proti proudu na jezero, pak zpátky do Krutyně a pak ještě další asi 4 km k mlýnu v Zielonym Laseku.

Je to paráda. Alice se vyblbne, leze furt do vody, je krásný počasí a kolem mraky vážek, kachen různejch druhů, ledňáčci, labutě, škeble.

Písek se střídá s oblázky a taky s blátem, do kterýho Alice zaboří nohu tak, že jí ukradne pantofli. A když ji hledáme, objevíme nejdřív raky a pak si i tu botu vezmeme zpátky.

Taky tu je spousta vodní vegetace, takže si často připadám, jako v Ransomovské laguně chobotnic, jejichž chapadla se pořád zaplejtaj do pádel.

Pak přijde bouřka, tak chvíli přečkáme pod mostem a když se to roztrhne, dojedeme posledních 400 m k onomu mlýnu. Moc hezký to celý bylo.

Chceme vyrazit dál, jenže máme v autě novinku, ledničku a ta nám vybila baterku, tudíž nenastartuju. Naštěstí zrovna přijdou na parkoviště nějací lidé, kteří mne s baterkou a nabíječkou odvezou ty 2,5 km do Krutyně a já poprosím v první restauraci, aby mi baterku nabyli.

A tak ji tu dvě hodiny nechám, udělám si výlet v okolí, když už mám 120 plonkovejch minut a pak koupim večeři a nesu ji i s baterkou a nabíječkou ty 3 km do auta, naštěstí brzy stopnu poláky, kteří mne tam dovezou.

Trochu se bojím, že to není dost nabitý, dávám si jeden startovací pokus, a je pozitivní, takže jedeme dál. Do Olzstyna, kde zaparkujeme hezky u jezera až někdy před desátou.

Vstáváme u jezera v Olzstyně a přesouváme se kus do okrajové čtvrti, kde má Ondra sraz s Polákem, od něhož kupuje dvě lega Chima. Pak posnídáme a zajedeme do centra.

Uděláme krátkej okruh, zajdeme na zákusek a zmrzlinu, Ondra sežene v bazaru vzácnou lego figurku z Ghostbusterů. Objevíme taky Českou republiku, restauraci, kde točej jen naše piva. A taky most a sochu sv. Jana Nepomuckého.

A pak nás čeká přejezd do Gdańsku, kde dnes máme zase po třech nocích v autě ubytování. Na misto dojedeme ve čtyři a než se ubytujeme, je podvečer.

I tak ale zajedeme do města a kromě dvou Lego shopů (bazarového a oficiálního, který je tu ale trapně malý a nemají tu ani žádnou stavbu týkající se města) si projdeme staré město, z něhož jsme nadšení. Je to tu fakt krásný, ať už ten gotickej jeřáb nebo cokoliv dalšího.

Na jídlo zajdeme na rychlo do Mc Donalda, pak ještě Ondra jede pro další lego Chima, sraz má s Polákem ve 21:30. V ubytku jsme po desáté, dáme si ještě zákusky a pak dlouhá hygiena, zřejmě už se do konce dovolené ubytovávat nebudeme a tak to musíme využít.

Vstaneme v osm, v klidu si zabalíme a nanosíme věci do auta a krásně to vše vychází, abysme se před desátou potkali s našimi ubytovateli, vyjeli z katakomb podzemních garáží a natankovali.

Pokračujeme na východ, jen 15 km od Ruska, na kosu do města Krynica Morska. Zaparkujeme, najíme se a jdeme na pláž. Je 21 stupňů, voda má krásnejch 18, což je super.

Vydržime tu na nás neobvyklé tři hodiny, s Alicí blbneme v moři, hážeme frisbee a podobně. Potkáme jednu medůzu. Ale nejsme tu jen kvůli plavání a tak se před čtvrtou vydáváme na nenáročný výlet přírodou Parku Krajobrazowyho Mierzeja Wiślana. Tedy písek, mechy, baltský borovice a podobně. Potkáme i slepýše a Ondra najde paroh mladýho losa, prostě hezká procházka.

A tak se někdy po šestý vrátíme k autu a přesuneme se do Sopot k lesu.

Večer nám kolem auta lítaj hejna světlušek a pak taky slyšíme hodně blízko divočáky, z čehož Monika nemá úplně radost, ale jsme v lese, žejo.

Ráno přijde varovná SMS, že dnes a zítra budou silné bouřky, vítr a výpadky proudu. To nás ale zatím nerozhází. Když opouštíme naše lesní tábořiště, jedou kolem dva policejní vozy. Zastaví nás, chtějí pasy, ale než je stačí kontrolovat, jsou odvolaní k závažnějšímu případu. Rozsvítí majáčky a odjíždějí z lesa do Sopot a my za nimi.

Zastavíme u moře blízko promenády a mola, zdejší turistický atrakce na kterou se platí vstup, ale kdyz uz tu jsme, jdeme se tam taky projit.

Dost se zatahuje, přejde jedna přeháňka, ale jinak to počasí jde. Jsou tu stánky s jantarama a minerálama a zkamenělinama, je to tu hodně komerční, ale vlastně fajn. Vydržíme tu až asi do půl třetí.

A pak se přesouváme do Slowińskiho Parku Narodowyho, prakticky jak vyjedeme, přijde pravej Vilniuskej slejvák posílenej ještě o Baltskou vodu, leje jak z konve. A než kolem šestý dojedeme na místo, jsou kolem podmáčený pole a louky, voda v říčkách a potocích se vylejvá a cesta není prach a štěrk a udusaná hlína ale spíš bláto, louže a rozmáčenej písek.

Stejně ale úspěšně dojedeme na parkoviště za obcí Kluki a ještě se tou podmáčenou krajinou jdeme projít k rozhledně, která hraje tklivou melodii, když fouká vítr. Zkouším to nahrát, ale nejde to.

Dojdeme ještě kousek k moři a pak zpátky k autu. Už jen uvařit a připravit na noc.

Ráno ještě trochu prší ale protrhává se to s k desátý už je krásně slunečno. Popojedeme asi 10 km, chceme jít do národního parku na písečný duny, ale u vjezdu na parkoviště (v Polsku se za vstup do NP platí) nám řeknou, že je sem zakázanej vstup se psama.

Měníme tedy plány a jedeme do nedalekého města Ustka. Nejdřív zajdeme na pláž, ale dost to fouká, tak jsme tu jen chvíli. Pak se jdeme projít přístavem do centra, ale otočí se otočnej most, aby pustil do přístavu repliku lodi Dragon ze 17. století a otočenej bude 40 minut. Tak popojedeme na druhej břeh autem, ale nerozchodíme parkovací automaty (prostě nepípne karta) a tak město opouštíme, protože nám není souzený.

Přejíždíme směrem ke Štětínu se zastávkou na nákupy v bezejmenným městě, ale pak policajti odkloňujou dopravu těsně před dálnicí, takže se kodrcáme přes malý frézovaný silnice, takže se to vleče. Samá čtyřicítka a tak.

Nakonec to po desátý zapíchneme ještě hodinu cesty před naším cílem, v lese u jezera u obce Golczewo. Parkuju tu jak pitomec přes celý parkoviště, ale jsme tu sami a nebudeme na sklop.

Krásný spaní jsme měli, s výhledem na jezero a kostelem za ním. Ráno je moc hezky, nasnídáme se venku na loučce a jedeme asi hodinu kus za Międzyzdroje, do Wolińskyho národního parku.

Historie se opakuje, nesmí sem psi a tak popojedeme asi 10 km a zkusíme jinou část parku, kam taky psi nesmí a je tu tak slabej internet, že skoro nejde koupit ani vstupenku do parku. Nakonec se to podaří.

Rozdělíme se, já se jdu se psama courat po obci Lubin, ostatní bez psů jdou na procházku kolem Turkusowego jeziora. Cestou si potvrzuju, že nejoblíbenější hudební styl tu není ani heavy metal, ani trash metal, ale plastic metal.

Pak se ale stejně všichni potkáme v národním parku, kam jsem došel po neznačený cestě a projdeme to i s těma psama, zas potkáme dva slepýše.

Následně se autem aspoň na skok vrátíme těch 10 km na pobřeží, Alice se psama čeká v autě a my vyběhneme na Kavčí horu. To jsem prostě musel, cestou jdeme kolem stáda plesiosaurů.

A pak zajedeme na dvě hodinky na pláž a moře si s Ájou náramně užijeme. A pak už se přesuneme dál, jedeme docela dlouho, nedaří se najít místo na spaní a končíme až u hranic s Německem v Zatoń Dolna, u Odry.

Cestou si uvědomuju že jsem typickej cestář. Cesta je pro mne důležitější než cíl. Za všech okolností. Je potřeba si to udělat hezký a poctivý, ať už to dopadne jakkoliv.

Vstáváme v osm, nad hraniční řekou Odrou se vlní mlha. Rychle uklízíme auto po noci a pak se jdeme projít do parku Milości, u kterého jsme spali.

Vracíme se asi po 4km, je to tu dost blbě značený. Sklepáváme ze sebe klíšťata a vyrážíme dál. Uděláme poslední nákup v polský Biedronce a pak mostem přes Odru překonáme hranici.

Hned za mostem nás ale staví celníci, Schengen, neschengen a chtěj vidět pasy, ptaj se kde jsme byli, kam jedeme, co vezeme, jestli máme nože (ty zapřu), cigarety, zbraně a tak, musim jim otevřít i kufr.

Po kontrole míříme do Pankowa, kterej znám jen z knih Jaroslawa Rudiše. My tu ale nehledáme punkáče (btw. Punkow je docela vesnice), Ondra tu má domluvenou předávku lega, která klapne čistě a dokonale jak akce v Mission Impossible. Zaparkujeme, z domu vyjde nenápadný mladík se zásilkou v ruce. Nasadí sluneční brýle, jdeme proti sobě, on podává zásilku, já 50 EUR, on sahá do kapsy a vytahuje pětieurovku. Vše čistý, rychlý, jak roky nacvičovaný.

Tím je poslední úkol splněn a my míříme na Prahu, abych stihnul koncert Patti Smith. Přijíždíme asi v půl šestý. Koukám na tachometr a najeli jsme celkem 3527 km.

No a Patti byla parádní tečka. Byl jsem na ní poprvé, vždycky mi to nějak proklouzlo, když tu byla. A ta její energie a charisma obrovský. Nejvíc jsem si užil ty Královky, Dancing Barefoot a Pissing In The River, ale celý to bylo famózní, včetně těch aktivistickejch proslovů. Ale to už je vlastně jinej příběh.