Tip na dovolenou: malý okruh Švédskem

Každý rok si na dovolené píšu cestovní deník, abych nezapomněl, kudy jsme se pohybovali. Vždy se vydáváme na dvou - třítýdenní roadtrip, bydlíme většinou v multivanu.

Letos jsme vyrazili na malý okruh Švédskem. A protože mám od svých známých ze sociálních sítí stále pozitivnější reakce na své cestovní zápisky, rozhodl jsem se je zveřejnit i tady. Můžou sloužit třeba jako inspirace pro přípravu vaší cesty.

Švédsko je krásná, klidná a čistá země. Nikam se tu nespěchá, ani na silnici. Na dálnicích bývá povolená i sto desítka, ale obvykle se tu řidič na silnicích pohybuje v rozmezí 70 - 90 - 100 km/h. Ve městech dokonce často čtyřicítkou.

Náklady na cestování autem jsou podobné jako v Česku, nafta se pohybovala v cenách 17,70 - 18,40 SEK.

Parkování je většinou řešitelné přes aplikaci Easy Park (případně přes jinou), ceny podle atraktivity místa od jednotek po vyšší desítky Švédských korun / hodinu. Nevyplácí se parkovat bez zaplacení, opakovaně jsme viděli sekuriťáka, který kontroluje, zda na parkovišti nestojí někdo na černo.

Přespávat se dá na odpočívadlech, jichž je ve Švédsku hojně, jsou čistá, s WC zdarma. Ale řada parkovišť má noční parkování zakázáno, obvykle v rozmezí 00:00 - 5:00. To je potřeba si hlídat. Kromě toho jsou v rezervacích i národních parcích vytvořena tábořiště, na nichž je obvykle přístřešek, místo na stany, WC a ohniště s roštem. Přenocování v nich opět není zpoplatněné.

Do Švédska nemá smysl rozměňovat si hotovost. Velké množství obchodů (včetně supermarketů nebo třeba IKEA) hotovost nebere. Naopak kartou lze platit úplně všude včetně bazarových stánků na ulici, u pouličního prodejce se zeleninou nebo na veřejném WC ve městě.

A teď už slibovaný cestopis. Náš roadtrip trval 19 dnů, ujeli jsme 4072 km. A pokud máte nějaké upřesňovací dotazy, rád je pod článkem zodpovím a poradím.

Vyrážíme nakonec až někdy po desátý. Ale jede se krásně, tradiční cestou na sever už potřetí.

Jede se tak hezky, že od poslední benzínky v ČR jedu bez přestávky nějakejch 450 km až před Rostock, kde stavíme a venčíme psy. Letos jedeme se dvěma.

V 17:30 jsme v Roctock Portu, zařadíme se do sedmý lajny a čekáme na trajekt, hraje k tomu kouzelnice Molly Lewis.

No a pak přejedeme do Dánska, tam si nás celníci vyhlídnou, zastaví, chtěj vidět pasy a maj divný otázky (Kam jedete? Psi se narodili v česku? Máte alkohol? Byli jste v Německu? (Btw. kde jinde bysme byli, když jsme vystoupili z trajektu z Rostocku) a tak).

Zajedeme zas na ostrov Farø k mostu, kde budeme tradičně spát.

Dneska vyrážíme do Švédska, země stolů a trojek. Z Farø jedeme na Kodaň a tam už potřetí přejedeme ten monumentální most Oresundsbron. Tahle cesta se jen tak neokouká. Za mostem je zas celník, zas si vybere nás, ale je moc milej. Jen se ptá, kam jedeme, kolik nás je a když řeknu, že máme dva psy, ptá se, jestli k nim máme doklady. Chci mu je ukázat, ale to nechce. Popřeje šťastnou cestu a ať jsme opatrní.

Tankujeme a pak se přesouváme do rezervace Östra Kullabergs. Prší, skoro leje, ale když dojedeme na parkoviště, vyčasí se. Vydáváme se strmou a nepřístupnou a kluzkou a rozblácenou cestou k fantastickýmu a nepopsatelnýmu uměleckýmu dílu Nimis.

Latinsky to znamená „Příliš mnoho“ a je to gigantická plastika, kterou tu z naplavenýho dřeva vyráběl podivín Lars Vilks více než 30 let. Je to obrovská prolejzačka plná hřebíků, oficiálně jde o černou stavbu a je to fakt nádherný, nezvyklý a velkolepý.

Stará se tu o to mikronárod Ladonie, který má svou královnu, vlajku, ale žádné obyvatele.

Trávíme tu nějakej čas na pobřeží, který je posetý obrovskejma balvanama a Alice při lovu mušlí uklouzne a padá do moře. Nic se jí nestane, jen je mokrá a boty má plný vody.

Přesouváme se do městečka Arild, kterému dal jméno svatý Arild. Chlapec, který tu žil ve 12. století a podle pověsti ho zavraždil nevlastní otec, když byla zapálená loď, kterou cestoval.

Tak se tu podíváme do zdejšího kostelíku, projdeme se kolem moře a zkouším překládat dodatkový tabulky na značkách. Google translator je v tom nepřekonatelnej a odhaluje švédskej humor, na značce se třeba píše „divoké děti, krotká zvířata, blázniví staříci a nevrlé tety jsou na cestě“.

U moře je to jak v botanický zahradě, jsou tu krásný divizny, hrachory a topolovky.

Navečer se přesouváme k bažinám u Klippanu, kam se zítra chceme podívat.

Ráno popojedeme 4 km na výhodnější startovní pozici do Traneröds mosse, rezervace kolem obrovskýho močálu. Prší a jsem jedinej, komu se chce jít do přírody.

Nakonec ale vyrážíme, nejdřív bez dětí a pak se přidaj i ty. Jsou tu povalový chodníky, potkáváme tapíří krávy, rostou tu vřesy, vřesovce, plavuně, rosnatky, suchopýry, borůvky a mnoho dalšího.

Uděláme tu moc hezkej nenáročnej výlet. Dojdeme až k bývalému statku Magnuse Åkessona. Zase zajímavej příběh.

Pozemky získal v roce 1869. Vybudoval tu statek, kde měl koně, krávy a prasata. S manželkou Cecilií, která byla vyhlášená kuchařka a najímali si ji na organizaci oslav v celém okolí, měl sedm dětí, přičemž Frida už v patnácti letech emigrovala do USA.

Pak farma dvakrát změní majitele a v roce 1931 to převezme městská rada, vysadí tu lesy a několik let poté farmu v rámci cvičení zapálí a zlikviduje Kågerödový hasičský sbor.

Na výletu zmokneme nakonec fest. Všude na zemi jsou stovky pidižabiček. A abysme se usušili, kupuju ubytování ve městě Jönköping, asi 250 km na sever u jezera Vättern.

Když dorazíme na místo inzerované jako pokoj se dvěma postelema a dvěma gaučema, nacházíme jen 2 postele a 2 křesla. A protože je Ondra nejlepší angličtinář, necháme ho telefonicky vyřešit reklamaci.

Nejdřív pán říká, že jsme si objednali jen dvoulůžkovej pokoj a čtyřlůžkovej je za dvojnásobek (cca 6500 kč). Pak nám teda ten větší nabídne jen s příplatkem 200 SEK ale neoblomnej Ondra vyjedná velkej za původní cenu.

A tak se zabydlíme, nakoupíme pizzu k večeri, já si dám místní pivo Pripps Blå. A konečně se umyjeme, usušíme a tak.

Jdeme se trochu projít do města, jsme v tom Jönköpingu, kolem kostela Sofiakyrkan do bývalé rozsáhlé továrny na sirky, z areálu je dnes místo s bary a obchůdky a muzeem a točej tu Plzeň. Pak přes hřbitov, kde mezi hrobama poskakuje zajíc.

Kolem budovy Švédského řádu Druidů se vracíme k autu a popojedeme do městskýho parku, kde je skanzen, výběhy se zvířatama, pedagogický pohřebiště a taky základy dřevěného kostela Bäckaby, který v roce 2000 zapálili žháři. Dojdeme ke zvonici ze 17. století, k obrovskýmu vodopádu a pak zpět k autu.

Vydáváme se do nedaleké (asi 10 km) rezervace Dumme Mose, asi 3500 ha rašeliniště. Je to tu přenádherný. Jde se většinou po dřevěných chodníčkách, které ale často mizí pod vodou, takže chodíme až po kotníky ve vodě. To baví hlavně Alici. Zas tu rostou rosnatky, vřesy, vřesovce, zakrslý břízy a mnoho dalšího. Původně jsem chtěl dát jen 5 km okruh, ale nakonec to natahujeme na 13,5 km. Což jsem teda trochu přehnal.

Kromě flory tu jsou taky hroby z doby železný nebo posvátnej, zákonem chráněnej pramen, ke kterýmu se zas vážou zajímavý legendy.

Prý tu jakási družina přenášela přes močál mrtvého. Byli příšerně unavení a mezi kořeny začal vytékat pramen. Od těch dob k němu pocestní nosili mince nebo kovové předměty (knoflíky a tak) a v roce 1931 to tu dělníci při stavbě železnice našli, dnes je to v muzeu ve Stockholmu.

Nakonec se rozdělíme, já jdu napřed, abych uvařil guláš z pytlíku a zbytek rodiny dojde pomalejc pozdějc. Ještě se musíme někam přesunout na spaní.

Večer se jdu ještě podívat na usínající močál, je tu světlo prakticky do desíti. Ráno jedeme dál na sever. Nejdřív do města Hjo.

Je to malej turistickej přístav u jezera Vättern. Jsou tu hezký dřevěný severský domy. Původní plán bylo koupání, ale po včerejším parnu (bylo 25 stupňů) je dnes jen 19 a tak se koupe jen Alice. Já s ní zůstávám u vody a Monika s Ondrou jdou do města.

Nakoupíme nějaký potraviny, ochutnáme zdejší zákusky i rebarborovo / kardamonovou zmrzlinu a jedeme dál, na Thorův ostrov, který se nachází na největším Švédském jezeře (i jezeře v EU) Vänern.

Wikipedie o něm říká tyhle čísla, který mi přijdou ohromný a zajímavý: Má rozlohu 5650 jm2 . Je 140 km dlouhé a přibližně 80 km široké. Průměrně je hluboké 27 m a dosahuje maximální hloubky 106 m. Jeho objem je 153 km3 a je tak největší zásobárnou pitné vody v Evropské unii.

Jedeme k písečné pláži a protože se trochu oteplilo (už je 22 stupňů), koupe se Alice i já a Ondra s Monikou se jdou projít. Pak večeříme a po jídle jdeme ještě na krátkej okruh zdejším pralesem plným balvanů, mechů, lišejníků a komárů. Na závěr trochu zmokneme.

Na noc jsme ještě přejeli na parkoviště v Laxhallu, přístavečku o pěti domech a místu, odkud se dá přeplavit na vedlejší ostrov Brommö. Celou noc leje a chladne, Thor nám to na jeho ostrově nechce usnadňovat, a tak vstáváme až před desátou a venku je sychravej, zataženej a mokrej podzim. Patnáct stupňů.

No a Thor nám to nechce udělat jednoduchý z žádný strany a tak se celej den brodíme v kýblech negativní energie.

I tak ale přijdou pozitiva, třeba krásný město Örebro s hradem a desítkama uměleckejch plastik, jedna osobitější než druhá (repráková obří plastika, která hrála a člověk mohl něco zpívat do mikrofonu, půl U rampa po který šlo doběhnout ke dveřím s nápisem Exit, a další).

A pak projedeme městem Arboga, kde Bring Me The Horizon nahráli desku „Suicide Season“, zastavíme se u krásnýho kostela v Köpingu a ještě stihneme Västerås s moc hezkou gotickou katedrálou a objevíme tu i park se starejma nápisama a moudrama vytesanejma v kamenech, je tu i Komenský.

A aby toho nebylo málo, po devátý ještě dojedeme k Amundshög. To je považována za největší švédskou pohřební mohylu. Bylo postaveno někdy mezi lety 500 a 1050 a mraky tu večer neuvěřitelně čarujou.

Vstáváme v půl devátý do horkýho letního dne, je slunečno, 24 stupňů. Znovu se jdeme podívat na kamennou mohylu Amundshög. Tentokrát nezapomeneme dojít k runovému kamenu, na němž je nápis „fulkuiþr raisti stainn þasi ala at sun sin hiþin bruþur anutaR uraiþr hik runaR“ což lze přeložit jako: „Folkvid postavil všechny tyto kameny na památku svého syna Hedena, bratra Anunda. Vred zasáhl runy.“ A Alice ještě ve zdejších dílničkách maluje a navlíká korále.

Pak zajedeme do hypermarketu doplnit potraviny. Hlavně polární a brusinkovej chleba a angreštovou limonádu. Taky ochutnáme zdejší nečekaně vynikající bramborovej salát.

Pak se přesouváme do oblasti Rickeby, kde jsou na skalách zachované malby z doby železné. 3000 let staré obrazy lidí a zvířat a stop a lodí. Švédové to tu restaurujou tak, že vytesané obrazce v kameni znovu barví hnědo-červenou barvou. A obrázky jsou to krásný, hodily by se třeba na tetování.

Trávíme tu celý odpoledne, těch míst s malbama je tu víc a tak se procházíme zdejší stepí a pastvinama. Zas tu rostou mraky borůvek a brusinek a taky trochu jahod, takže se jima cpeme. Taky je tu stará vesnice Bygatan, polorozpadlý dřevěný domy a velkej kus za vsí je stará rozpadlá kovárna. Za vsí proto, aby v případě požáru neohrozily plameny vesnici.

A nakonec tu i zakotvíme, už po sedmý hodině. Jsme zcela vyčerpaní. Vařím kuře na smetaně a piju k němu zdejší pivo Marienstads. Upsallu, kterou jsem měl ještě pro dnešek v plánu necháváme na zítřek.

Po ranních nezbytnostech se přesouváme do Uppsaly, krásnýho a klidnýho univerzitního města, jehož dominantou je nádherná katedrála z roku 1258, sídlo arcibiskupa z Uppsaly, primase švédského a hlavy švédské církve. S výškou 119 metrů se jedná o nejvyšší kostel ve Skandinávii a až do roku 1620 se tu prováděly korunovace.

Nás ale nejvíc láká Codex Argenteus - Stříbrná Bible, kterou vystavujou ve zdejší knihovně. Je to jedna z knih, kterou nám Švédové ukradli jako válečnou kořist po třicetileté válce ze sbírky Rudolfa II. Ve stříbrných deskách na růžovém pergamenu je gótský překlad bible biskupa Wulfily ze 4. století. Kromě ní tu mají spoustu dalších nádherných starých tisků i rukopisů z celého světa od roku 515 př. n. l. Nakonec jim do návštěvní knihy napíšu aspoň: „Tu knihu jste nám ukradli!“

A protože v Uppsale žil a zemřel Carl Linné, jehož jméno mne naučila v 5. třídě paní učitelka Trešlová, jdeme se podívat i do zdejší botanický zahrady a k jeho soše.

Je horko, 25 stupňů a tak zajedeme na chvíli k nedalekému jezeru Mälaren, k jeho části Ekoln. Ale voda je teda dost ledová.

Řídit ve Švédsku je fajn. Nikam se nespěchá, na dálnici max. 110, ale obvykle se tu mimo obec jezdí 70 - 80 - 90 - 100, podle druhu silnice. A řidiči jsou neskutečně ohleduplní. Ale 40 a 30 ve městech, jak to na mnoha úsecích bylo dneska, je peklo, to moc jezdit neumím.

Od vody ještě zajedeme k Runse, kde je kamenné pohřebiště s asi 30 hroby. Pohřebiště tvoří kulaté kameny asi z let 400 - 500 našeho letopočtu. Je 56 stop od přídě k zádi a je jedním z nejznámějších kamenných kruhů ve Švédsku. Ale je to tu zarostlý a neudržovaný a za návštěvu stojí spíš jen fajnšmekrům.

A pak už do předměstí Stockoholmu, kde máme na dvě noci rezervovanej hotel. Regulerní hotel se snídaní, což je na naše poměry neskonalej luxus, ale bylo to to nejlevnější v okolí. Ale nic není zadarmo, takže parkování je tu zatraceně komplikovaný.

Ráno zjišťujeme, ze levnej hotel má trochu scamovací praktiky, to by se líbilo Jankovi Rubešovi. Snídaně má být sice v ceně, dokonce jsme si to včera ověřovali u recepční, ale ráno je všechno jinak a chtěj 129 SEK / osobu. Navíc paní dělá, že mluví jen Švédsky, ukazuju jí co je v rezervaci na bookingu, ale jí to nezajímá a je dost nepříjemná.

Snídani nakonec nevyhádáme, na recepci dnes nikdo není, na zprávy nikdo nereaguje (ozvou se až v 15:36 a potvrdí, že jsme snídani měli dostat, prý zavolají do hotelu a sjednají nápravu, jsem zvědav).

Najíme se teda ze svýho a jdeme do města, kupujeme denní lístek na metro a já jsem nadšenej z každý stanice, jak je jinak vyvedená. V tý, ve který vystupujeme, je dokonce přiznaná skála na stěnách, ve který je tunel vydolovanej, roste tu i mech.

Procházíme se centrem města kolem hlavních památek a pak hodinu pozorujeme velkolepou výměnu královskejch stráží. Pak se rozdělíme, já toužím po muzeu moderního umění a ostatní ne.

Tam jsem za chvilku a asi dvě hodiny procházím zdejší výstavy. Jednak tu je výběr ze zdejších sbírek, mají tu věci od Dalího, Warhola, Picassa, Matisse a mnoha mnoha dalších, hodně švédskejch mně neznámejch umělců (jen to maj v jedný místnosti pověšený tak přeplácaně, že se skoro nedá soustředit na jednotlivej obraz).

Pak tu mají jakýsi galerioautomat, člověk si může nechat přivolat obrazy na tabuli po takovým kladkostroji, tak si přivolám další Warholy a Muncha a jiné. A pak je tu výstava Vaginal Davis, taky fantastická.

Moc si to užívám a jsem rád, že jsem se na to nevykašlal. Asi po třetí hodině galerii opouštím a jedu červenou, 13. trasou metra za rodinou do Lego Storu, kde aktuálně jsou. Jsou unavený a koupili nějaký věci, tak se přesouváme do hotelu na jídlo.

Ale po jídle už jsou všichni tak zničení, že se do města vypravím už jen já. Toulám se poloprázdnejma večerníma ulicema, v uších mám Jakuba, pak Nicka a pak Zvíře a je to fajn.

Ráno nikam nespěcháme, chceme se vyspat a odpočinout si. Dokonce dnes už dostaneme i snídani.

Z hotelu vyrazíme až v 11:00 a jedeme do zdejšího skanzenu, nejstaršího na světě (už z roku 1890). Dokonce se nám podaří zaparkovat na posledním, i když předraženém parkovacím místě.

Jdeme ke skanzenu a tam zjišťujeme, že dovnitř nesmí psi. Naštěstí jsem zapomněl koupit lístky v předprodeji tak se na skanzen vykašleme a jdem zpátky do lesů. Konkrétně do národního parku Tyresta asi 20 km za Stockholmem.

Trochu nás tu otravujou neustálý přeháňky, ale je tu krásně. Krajina se mění, procházíme třeba březovej mokřad s přesličkama bahenníma, skalní vřesoviště nebo kolem jezer. Prakticky jde o skály zasazený v mokřadech. Vybíráme 13 km okruh, nakonec má přes 15 a tou členitostí (skála, schody, bažiny, můstek) je to překvapivě náročnej terén.

Největší lijavec přečkáváme v tábornickým přístřešku. Cestou je to zas botanicky krásný, to máte rosnatky, přesličky, plavuně, játrovky, lišejníky, vachty a tak. Do auta dorážíme před devátou zcela vyčerpáni. Tak vařím aspoň čaj, na večeři pečeme.

Na dnešek jsme si naordinovali odpočinkovej den. Spíme dlouho, do devíti (já 11 hodin) a pak pozorujeme security people, který tu objížděj parkoviště a rozdávaj pokuty.

Parkování je tady ve Švédsku (ale stejný to bylo i v Dánsku a Norsku) s appkou Easy Park fakt jednoduchý. V průběhu to jde prodlužovat / krátit, jak člověk potřebuje.

Uděláme ještě krátkej okruh v národním parku (5 km) a pak se přesuneme 20 km k nejbližšímu moři. Na pláž u městečka Dalarö. Je písečná, ale mělká (po kolena ještě asi 250 m od břehu). Alice si hraje ve vodě, staví hráze a tak, my spíš jen odpočíváme. Zajímavý ale je, že toi toiky tu maj jen pro holky.

A pak, v podvečer, ještě zajedeme asi dalších 60 km dál do rezervace Öbacken-Bränninge. Legrační je tu značení - zákaz vjezdu s dodatkovou tabulkou ve švédštině, která znamená „kromě návštěvníků rezervace“. Takže tam vjedeme a až v půl devátý se vydáváme na malý okruh kolem zdejšího kopce, podél moře, rýžovejma polema a ohradou s krávama. Až v půl desátý dorazíme k autu a pak přejíždíme na parkoviště k parku Ramsberg, kde po pozdní večeři v půl jedenáctý půjdeme za chvíli spát.

Protože jsme včera zalehli až po půlnoci, vstáváme zase pozdě. Až v devět. Snídáme v parku a pak jedeme do města Gnesta, kde má Ondra domluvenou lego transakci. Paní nám na tajném místě nechala 3 staré lego sady a my jí do lampy se svíčkou dáváme 125 korun.

Je vedro k chcípnutí, 28 stupňů. Jedeme do Norrköpingu, ale nejdřív zakotvíme v parku u koupací fontány. Alice tam blbne a my ve stínu ležíme a čteme si.

Až v pozdní odpoledne se vypravíme do centra, je tu krásná industriální část přetvořená na muzeum práce, kostel a další. Rozhodně to stojí za návštěvu.

Na večeři se stavíme v Mc Donaldu, jeden milej Švéd se nás ptá, odkud jsme a proč jsme zrovna tady. Když mu říkám, že je to hezký město, nevěřícně kroutí hlavou, prostě jako kdyby Čech potkal Švéda v McD na Kladně.

Pak ještě zajedeme na hrad Stegeborg, kterej takhle večer máme sami pro sebe. Jsme tu skoro do desíti, ale spát se tu nedá, tak se ještě musíme někam přesunout.

Vstáváme zas pozdě, protože jsme až pozdě v noci našli rozumný místo na přespání. V nouzi nás zachráněj kostely a hřbitovy, u těch se spí pěkně. A tak se před odjezdem ještě do kostela, u kterýho jsme spali, podíváme.

Jedeme do Linköpingu, kde má Ondra další lego transakci. A pak na jih. Dlouhej přejezd, kterej má trvat přes tři hodiny poslouchám koncerty Doors z New Yorku.

Zastavíme se na jídlo ve Västerviku. Je to milý přímořský městečko, v neděli v podvečer překvapivě klidný. Konají se tu koncerty na ruinách zdejšího hradu a jména zpěváků z nich tu maj vyražený všude možně na chodníku i s QR kódem. V Parku Olafa Palmeho si pak vzpomenu na legendární mírovej koncert z Lochotína.

A pak jedeme dál směr Kalmar, ale asi 50 km před ním zastavujeme na hezkým odpočívadle k přenocování.

Ráno vyjíždíme na Kalmar a pak mostem na Öland, druhej největší Švédskej ostrov o kterým psal Jan Burian ve svý knize o ostrovech na Baltu. Jinak Ö je švédský výraz pro ostrov a Öland se do češtiny překládá jako „ostrovní země“. Není divu, rozlohu má u 1 342 kilometrů čtverečních a žije tu víc než 26 tis. Olanďanů.

A míří sem i kvanta turistů, hlavní severo-jižní silnice je ucpaná, booking nenabízí žádný místo k ubytování. Burian ve své knize psal, že sem turisté jezdí jen na den a asi se to od té doby dost změnilo.

Zastavíme u obrovskýho hradu Borgholm (btw. před týdnem tu koncertovali Europe), ale nejdeme na hrad, ale do zdejší rezervace Borga hage, jednoho z nejrozlehlejších dubovejch lesů tady.

Poobědváme v místní palačinkárně a pak jedeme na Blå rör (švédsky modrá růže), což je kamenná mohyla z doby bronzové. Našli tu několik hrobů, a v jednom z nich umělecky zpracovaný meč s hlavicí ve tvaru kříže. Je to jediný nález svého druhu ve Švédsku.

A pak přejedeme do rezervace Byrums raukar. Chráněné území je zajímavé nízkými homolovitými / sloupovými útesy nad pláží (švédské slovo raukar je geologický sloup). Pak ještě popojedeme nedaleko k písečné koupací pláži a jsme tu, dokud nezačne pršet.

Přesouváme se až na samý sever ostrova, chceme jít k trollímu dubu, ale dorážíme až pozdě a na parkovišti je zakázáno spát, tak se vracíme jižněji.

Cestou na úzký lesní silnici si s karavanem ťukneme zrcátkama, moje u řidiče je rozbitý, ten blbec ani nezastaví. To je po vysypaným ložisku ze šoupacích dveří auta a vařiči, kterej zlobí, další blbá závada, která nás letos potkala. Nohy jsme zatím nezlomili, jak je mým zvykem.

Celou noc leje a budíme se do po všech směrech zamračenýho dne. Ne náhodou asi dnes vyšel novej singl Nicka Cavea „Long Dark Night“. Nikam nechvátáme, je chladno. Až k polednímu se vydáváme zpět 34 km k trolímu dubu.

Je to malá rezervace na samém severu ostrova a je tu hromada lidí. Jdeme asi 5 km okruh borovým lesem, podél moře kolem vraku lodi z roku 1927, k 900 let starému trolímu dubu, pak kolem pohřebních mohyl a taky místu, kde se z borovicovejch pařezů vyráběl dehet na impregnaci lodí.

Po absolvování okruhu si děti kupujou zmrzlinu. Je tu mrazák bez obsluhy s počítačem a terminálem, člověk si něco vybere z mrazáku, na počítači vybere co, navolí a zaplatí. Krása a funguje to.

Popojedeme k majáku na nejsevernější cíp ostrova, jsou tu tisíce kamenných mohylek a Alice si taky jednu postaví.

A pak jedeme na jih, cestou nakoupíme, povečeříme grilovaný kuře a dojedeme k městu Gynge, kde to u třech fotogenickejch větrnejch mlýnů (těma je celej ostrov posetej) zabalíme.

V noci jsme ještě pozorovali krvavej východ měsíce. Nad ránem začne trochu poprchávat, ve dne pak je hezkých 19 stupňů.

Jedeme k 2000 let starému pohřebišti Getlinge, jsou tu velký třímetrový náhrobky i loď, celkem je tu asi 200 hrobů. Celé se to táhne 2 km na jih a doplňuje to tradiční větrný mlýn. A i my se táhneme až na samý jih, dolů k majáku Ottenby do ptačí rezervace. Projíždíme pastviny krav a ovcí, zvířata jsou tu všude, i na silnici. U majáků pak pozorujeme rozsáhlou kolonii tuleňů, kteří po sobě neustále řvou.

A pak se začneme vracet, kolem místa, kde stával kostel svatýho Johanna, zastavíme se na krátkou procházku v rezervaci, kde jsou močály a dubovej les a mapy.cz nás tu blbě navigujou.

A nemáme toho dost, popojedeme do rezervace Penåsa, a tady procházíme nekonečné stepi, ve kterejch jsou čas od času různý náhrobky z doby železný. Fascinující je rovná nekonečná cesta, po který jdeme asi 3 km. Rostou tu rozrazily, mateřídoušky, mochny, třezalky, zvonky, saturejky atd. na kamenitém podloží. Nádhera. Celej výlet tou klidnou a nádherně monotónní krajinou pak je asi 8,5 km dlouhej. A nakonec tu i přespíme.

Budíme se zas do zataženýho počasí, což je tu standard. Dopoledne pod mrakem, 19 stupňů a pak to slunce rozpálí až třeba na 25, což už je vedro k nevydržení.

Oblíkám si ponožky se švédskejma masovejma kuličkama bez masa, konečně na ně tady ve Švédsku došlo.

Opouštíme Öland a za mostem stavíme v Kalmaru. Univerzitnímu městu s krásným historickým centrem, katedrálou (tam někdo hraje na varhany, tak ho chvíli posloucháme), hradem i současnou funkční věznicí. Ondra nás už několik dnů říká, že tu byla v roce 1397 podepsána Kalmarská unie. Ta sjednotila pod jedním králem Švédsko, Dánsko a Norsko.

Zastavíme se na nákup, už nám docházej potraviny (na snídani jsme dojedli prakticky všechno) a jedeme dál. Švédskou E22, která je rozkopaná a pomalá.

Až po osmý dojedeme do Karlskrony, kterou jen prolítneme a navečeříme se tu. A pak, už za tmy jedeme dál a až v jedenáct zakotvíme u jezera Galtsjön.

Jedeme do města Åhus, kde se vyrábí Absolut vodka a taky vyhlášená zmrzlina, která v roce 1950 vznikla pod jménem Åhus Glass, dnes ji prodávaj pod značkou Otto Glass a tak si ty obrovský kopce dáme. Bezovou, limetkovou, melounovou, vaječnokoňakovou a violkovou.

Sice piju mnohem radši whisku a poslední dobou i rum a k čirejm alkoholům jsem obecně nedůvěřivej, ale čekal jsem tu nějakej Absolut Showroom nebo merch. Bohužel je tu jen ta továrna, na alkohol má ve Švédsku monopol stát a prodává se jen ve státních obchodech Systembolagat. Proto supermarkety nabízej maximálně pivo (hojně je tu zastoupenej Staropramen) a cider.

Pokračujeme do městečka Kivik, který je jednak palindromem, čímž už je samo o sobě sympatický a pak je tu The Kings Grave, pohřebiště z doby 1500 l př. n. l. a dost se dohadujou, koho tam vlastně pohřbili. Říkalo se tomu královskej hrob, ale analýzou kostí zjistili, že je to ne jeden král, ale asi šest dětí. A pohřbívalo se tu ještě v 16. století.

Je to obrovská hromada valounů, v jejím nitru runové kameny. Moc hezký. Akorát začne pršet a leje.

Popojedeme ještě k Ales Stenar, 70 m kamenný lodi, největší a nejzachovalejší ve Švédsku, která tu stojí na kopci nad mořem. Je z let 500 - 1000 n.l. a moc se neví, k čemu byla. Hrob se tu nenašel, spekuluje se o obřadním místě, kalendáři, kameny jsou postavený tak, že za obou slunovratů vychází slunce nad těmi čelními. Zas moc hezká věc.

A pak se ještě stavíme v Ystadu, městečku, které je tu za rohem a jsou tu hezký hrázděný a cihlový domky, v podvečer ulice bez lidí. A odehrávaj se tu děje detektivek spisovatele Henninga Mankella s policistou Kurtem Wallanderem. Zajímavý taky je, že tu lidi dávaj do oken lampy, skoro v každým okně jedna stojí. Opět to za zastávku stálo.

Nakonec přejedeme před Malmö, trochu hledáme, kde přenocovat a vrátíme se 4 km zpět na odpočívadlo, který jsme minuli.

Dneska nás čeká návrat domů. Ráno si říkám, že i cesta může být cíl a až pak se dozvím tu smutnou zprávu o Oldřichu Janotovi.

Po snídani kupuju mýto na nejkrásnější most, přes kterej jsem jel a lístek na trajekt. A pak už jen 20 km do Malmö, mostem do Kodaně, přejet Dánsko do Gedseru, trajektem do Rostocku a odtud přes Berlín a Drážďany do Prahy.

Vždycky, když se vracíme z dovolený, buď leje nebo hoří Českosaský Švýcarsko. I dnes je většinu cesty lijavec.

Celejch těch asi 6 hodin z Rostocku do Prahy poslouchám Jana Buriana, moc hezky se u toho řídilo.

A to je konec letošní dovolený. Ujeli jsme 4072 km