Článek
V roce 2013 jsem si pro radost zkoušel napsat novelu. Tu jsem skutečně dopsal a pak jsem ji vydal pro kamarády nákladem 111 výtisků, který je dávno rozebraný (ale v některých knihovnách by mělo jít si knihu půjčit). Protože se mne čas od času někdo ptá, zda by si mohli knihu přečíst, rozhodl jsem se ji na pokračování zpřístupnit zde. Všech 25 kapitol, každé úterý a pátek dvě. Prostě čtení na léto.
Kapitola 23: Co řekli lidi
Byl to raubíř. Už jako dítě. Proto se taky zmrzačil v tom výtahu. Už tenkrát ho měli zavřít do polepšovny.
Stanislav Machovec, soused
Bála jsem se s ním jezdit výtahem. Stejně jako s Mesarošovejma ze třetího. On sice nebyl tak hlučnej jak oni, ale o to byl zákeřnější.
Marie Zikmundová, sousedka
Jestli neutýral i tu svou mámu?
Milan Pecina, soused, v důchodu
Já na schůzích vždycky říkal, že tu žlutý ani černý nájemníky nechceme. Nedá se jim věřit a pak to takhle dopadne. Jeho jsme se bohužel nedokázali zbavit. Nájem platil včas a byt měl už po starý Synkový. Ale zeptám se právníka, jak by to šlo vyřešit. Aspoň u Mesárošů. Naše lidi musíme chránit.
Jan Smejkal, soused, předseda družstva jenž zpronevěřil co se dalo
Byl hodnej. Hezky se na mně usmíval a podal mi míč, když mi upad.
Jiřík Šámal, soused, 5 let
Bylo to na něm poznat. S nikým se nebavil, žil sám. Šel z něj strach.
Jana Hlaváčková, sousedka
Lidem se vyhejbal. Když jsem se s ním začala bavit tak rozhovor rychle ukončil. Neuklízel chodbu, nechodil na domovní schůze. Už jeho máma byla divná. A domů si vodil děvky, zeptala bych se těch, jestli je taky netýral. Počkejte, zapsala jsem si čísla aut, kterejma sem jezdily, takže je musíte najít.
Lída Blažková, domovnice
Já ho vlastně neznal. Pracovali jsme vedle sebe, ale nic ho nezajímalo. O fotbalu se s ním bavit nedalo a o sobě nic neřek. Takoví jsou nejhorší.
Adam Plch, kolega
Kapitola 23: Dopis číslo 2
Za nějaký čas čekal na Bílka další list. To bylo hodně neobvyklé a vzhledem k tomu, jak jej ten předchozí vytrhl z dlouhé pasivity, Katka se těšila na další pokroky.
Písmo na obálce ale bylo jiné. A obsah dopisu byl zcela v jiném tónu. To ale zatím netušila.
Když přišla na jeho pokoj, hezky jí přivítal a přišel s nečekanou nabídkou. Co si vyrazit na procházku parkem?
Katka ho vzala za ruku. Prokličkovali chodbami tohoto spíš neútulného zařízení pro slepé a ocitli se venku. Tam jim s vlasy začal pohrávat slabý větřík a hned jim bylo líp. Venku se cítili svobodněji a přátelštěji.
- Říkejte mi, jak to tu vypadá, jo?
Poprosil Bílek a Katka začala popisovat kvetoucí jiřiny, vrabce co vybírali drobky ze zbytků snídaně a kosy, kteří tahali žížaly z nakypřené hlíny.
- Možná bysme je mohli někdy zkusit krmit.
- Platí. Co zítra po svačině? V neděli bude něco dobrého, sladkého. Vánočka nebo loupák. Možná buchty. To si ptáčci užijou.
Procházeli se rozkvetlým parkem a Bílek vstřebával Katčiny informace o věcech v okolí. Snažil si představovat, jak to tu asi vypadá. A byl spokojený.
- A tady je taková dřevěná lavička. Dřív měla červené a zelené pruhy, ale teď už je hodně oprýskaná. Zašlá. Jsou na ní různé nápisy. Od vandalů.
- Sedneme si?
To se jí hodilo. Chvíli se společně smáli nápisům na lavičce, z nichž některé odmítala přečíst a pak mu to řekla.
- Máte tu další dopis.
Byl překvapený, stejně jako ona. Asi nějaký pokračování od Veroniky, pomyslel si.
Veronika se vždycky vracela ke zdánlivě uzavřenejm věcem. A vlastně nikdy nic nedokončila. To si na ní pamatoval nejvíc, to mu z ní zůstalo. To ji charakterizovalo. A tak se pousmál a vyzval Katku k četbě.
Dobrý den pane Bílku,
Hmm. Tak to od Veroniky není. Kdo mi co může chtít?
Možná už jste o té tragické události slyšel, ale i tak Vám musím poslat svou hlubokou omluvu. Naší Verunku unesl a týral nějaký zvrácený černoch. Moc jí ubližoval a nakonec i zabil.
Obviňovali jsme vás neprávem a křivdili jsme vám. Omlouváme se a přejeme spokojený život.
Rodiče Verunky
Po přečtení dopisu Katka i Bílek dlouho mlčeli. A pak se beze slov zvedli a odešli zpět do labyrintu chodeb toho domu, kam nepřicházelo světlo.
V neděli si ptáčci museli hledat jídlo sami. Na jejich krmení neměl nikdo náladu.
Může celý tenhle příběh končit happyendem? Dopředu prozradím, že může. Nevěříte? Tak si to přečtěte v úterý 12. srpna.
