Článek
V roce 2013 jsem si pro radost zkoušel napsat novelu. Tu jsem skutečně dopsal a pak jsem ji vydal pro kamarády nákladem 111 výtisků, který je dávno rozebraný (ale v některých knihovnách by mělo jít si knihu půjčit). Protože se mne čas od času někdo ptá, zda by si mohli knihu přečíst, rozhodl jsem se ji na pokračování zpřístupnit zde. Všech 25 kapitol, každé úterý a pátek dvě. Prostě čtení na léto.
Kapitola 9: Schody v hlavě
V hlavě si vystavil schody. Nebo se s nima narodil. To už si nepamatoval. Ale celý dny i noci, pořád, ať už dělal cokoliv, po nich stoupal či klesal. Zakopával o ně, nacházel na nich věci. Různý. Plival na ně. Když pil, většinou se proměnily v točitý schodiště. Plechový, když byl na plech. Oranžový. Jako v Koněprusích.
Nebyl si jistej, jestli to tak nemá každej. Ale spíš si myslel, že ne.
Asi před půl rokem, možná jindy – čas mu plynul trochu jinak než ostatním – na nich našel ležící holku. Překročil ji a šel dál. Jenže pak si to rozmyslel a chtěl si ji prohlídnout pořádně. Zjistit o ní víc. Něčím ho zaujala, přitahovala. Ale když se vracel a zkoušel různý úrovně toho nekonečnýho multiprostorovýho schodiště, byla pryč. Vypařila se.
Možná právě proto si ji teď přitáh domů. Určitě. I když takhle se mu to propojí až zpětně. Jindy.
Měla v hlavě zmatek. I když jí bylo vždycky všechno jasný. Většinou. Věci přijímala tak, jak jsou, a vlastně se jen málokdy něčemu divila. Poztrácela ale vlastní vzpomínky, který se občas, v pozměněných obrysech, vracely. Byla si jistá, že to je daň za ty ztracený měsíce. Možná dar.
A zatímco vzpomínky se milosrdně schovávaly, šrámy na těle ne. Ty měla uvnitř i venku. Její schránka byla rozklížená a bez podpůrnejch prostředků nefungovala. Nebo možná jo, ale strašně to pak bolelo. A bolest fakt nesnášela.
Souboj mohl začít. Byla tu bolest, kterou dopředu hnal strach z ní. Autosugesce. Ta fungovala znamenitě. A pak zvědavost a touha znovu poznat a hlouběji objevit to, co zažila s ním. Andělem – poštolkou. Ta touha byla veliká. Obrovská. Nekonečná. A svou silou upozadila bolest. Nebo spíš strach z ní.
A tak tu seděla, kouřila cigarety, který jí předtím Asim ubalil, a čekala.
Byt se naplňoval namodralým dýmem, který se v důsledku difůze pohyboval a jakoby sám si vybíral svou cestu. To ona taky kdysi uměla.
Anděl – poštolka mezitím seděl na střeše vedlejšího domu a přemýšlel, jak dál. Nebo jen vyhlížel svou další kořist. Kdo ví.
Kapitola 10: Kráva v autě
- Já se ti teda omlouvám. Mrzí mě to, vyložil jsem si to jinak.
Ticho
- Fakt jsem to prostě jen blbě pochopil.
Zase nic.
- Stejně by se zachoval každej. Podobně. Leckdo další. Náznaky tam přece byly.
Ale Nika jen uraženě seděla a mlčela. Kráva.
Dotklo se jí to, jak si mohl ten blb myslet … ?
- Víš co, já si vystoupím.
- Tady? To je nesmysl. Tady nic není.
- Úchylů jako seš ty mi tu zastaví plno.
- A s těma bys šla, co?
- Do toho tobě nic není. A vlastně to není špatnej nápad.
Když mi pak v noci volala její máma, zalhal jsem, že jsme se dnes neviděli. I policajtům, co přišli pozdějc. Ale oni maj svý metody. Zákeřný. A zaručený.
Ten příslušník se tvářil, že mi uvěří, když kápnu božskou. Jen chtěl vědět pravdu. A protože na výběr moc nemáte, ta žvejkačka v autě byla docela pádnej důkaz a podlitina po facce tomu nepřidala, vyklopil jsem všechno. Křišťálově čistou pravdu. Tak jak to bylo. Přesně.
Ale zdání klame a já byl v odhadu lidí vždycky špatnej.
- A dál?
- Dál nic, přesně takhle to bylo.
- Pane Bílek. Nezapírejte a přiznejte to celý. Takže - co jste s ní udělal a kde ji najdeme?
Trápili mě několik hodin. Opakovaně. Řvali na mne a když jsem se pořád držel svý verze - pravdy - přitvrdili.
Jenže Veronika zůstala pohřešovaná a mně, vlastně brzy, pustili pro nedostatek důkazů. Její máma se mnou už nepromluvila a ať už si myslí cokoliv, vina je stejně na mě.
Výčitky, ty teda mám. Ale hlavně mě naštvala. Kdyby nebyla tak blbá a tvrdohlavá. Vztahovačná. A vyzývavá. Naivní. Nenávist a zloba se mi míchá s beznadějí a výčitkama. Přece jen jsem ji měl rád. Doopravdy, rád. Nenávist a zloba na ni i na mne. Už asi nafurt.
Jak moc hluboko do tmy propadne Bílek? A proč se Katce říká Pověra? A kdo je to vlastně Katka? Dozvíte se v dalších kapitolách novely Nulová pravděpodobnost je nulově pravděpodobná v pátek 18. červenvce.
