Článek
V roce 2013 jsem si pro radost zkoušel napsat novelu. Tu jsem skutečně dopsal a pak jsem ji vydal pro kamarády nákladem 111 výtisků, který je dávno rozebraný (ale v některých knihovnách by mělo jít si knihu půjčit). Protože se mne čas od času někdo ptá, zda by si mohli knihu přečíst, rozhodl jsem se ji na pokračování zpřístupnit zde. Všech 25 kapitol, každé úterý a pátek dvě. Prostě čtení na léto.
Kapitola 3: Setkání
Ležela na chodníku v boční ulici, co spojovala jeho poštu se školkou. Před dveřma, zanedbanýma stejně jako ona, jen o poznání staršími. Lidi chodili kolem, ale nevšímali si jí. Maximálně přešli na druhej chodník. Nikdo se nesklonil. Nikdo nezkoušel, jestli žije. Nikdo nikam nezavolal. A to ho zaujalo.
Právě nezájem, lhostejnost okolí, z nich udělala spojence. Ale to zatím ani jeden nevěděl.
Ten rok se všechno vleklo. I zima byla dlouhá. Příroda neměla chuť probudit se. Také její život se natahoval a vlekl. Doufala, že už to nebude trvat dlouho a přetrhne se. Praskne. Zastaví. Ale její zvířecí pud jí nutil znovu a znovu se ze všeho vylízat. Přežít. Navzdory tomu, že z lidskosti v ní zbyly jen silné sebedestruktivní sklony. A ještě něco. Pocit, který si nechala zarůst hluboko pod kůži, pocit, který jí občas rezonoval ve stále hůře pracujícím mozku. Někde za ním. Stud. Z toho, že ztratila důstojnost. Z toho, že ztratila sebe samu.
I když jí v té hluboké apatii bylo všechno jedno, přesto se ten nepříjemný stav bezdůvodně vynořoval. Reflexivně. Bez propojení. Jen tak, samovolně. Asi měl naznačit: „Taky jsi bývala člověkem.“
Ale zvíře v ní mělo už dlouho převahu. Zatím. V tom měla kliku.
Přišlo to zas, ve chvíli, kdy se nad ní sklonil. „Co ti je? Potřebuješ něco?“ A i když jí někde na cestě mezi hlavou a hlasivkama zabloudily věty „Starej se vo sebe!“ a „Jdi někam!“, jako zraněná lasička se na něj podívala a natáhla ruku. Beze slov. Bez emocí. A bez jakéhokoliv přemýšlení.
Kapitola 4: Čekání
Probudila se pozvracená a ulepená (což pro ni nebylo nic nového) na koženkovém gauči, z něhož se už ale roky odlupovala barva, imitující kůži. Byl prosezený, opoužívaný a strupovitý. Stejně jak ona. Zmatená ještě víc než předtím.
Dlouhé hodiny ležela téměř bez hnutí. Poslouchala vlastní dech, slyšela krev, co jak kontaminovaná špinavá stoka protékala jejíma rozpíchanejma a ztvrdlejma žílama. Poslouchala a bála se jakkoliv projevit. Čekala, co se bude dít.
On byl v kuchyni, oddělené od pokoje shrnovacími dveřmi. Z velkého otlučeného hrnku pil už čtvrtý černý čaj Asam. Nejdřív jej kupoval jen pro jeho jméno. Chutnat mu začal až mnohem později. Přemýšlel, co se to stalo. Proč ji dotáhl až k sobě domů. Nepoznával se. Nevěděl, co bude dál, a tak čekal. Také.
Poslouchal, zda neuslyší nějaké zvuky z druhé části bytu. Známku toho, že už je při smyslech. Přitom se snažil být tichý. Neprobudit ji. Nevěděl, co jí řekne. Nevěděl, jak se zachová ona. A tak chtěl tu neznámou a nepředvídatelnou situaci oddálit. Co nejvíc to půjde.
Čas ubíhal, ale on ho nehlídal. Mobil se mu stejně dávno vybil. Když ale znovu čůral do dřezu a dopil čtvrtý černý půllitrák, začal být nervózní. Co kdyby ta holka umřela? To by nebylo dobrý.
Možná začal rozmejšlet, jak se nenápadně zbavit těla. Možná myslel na něco jiného, ta představa mu později přišla hodně absurdní, i když mu hlavou proplula. V každém případě zůstal u svého, dnes už oblíbeného čaje, zahloubán kdesi v sobě, přemýšlejíc, nad čímsi nepodstatným. Ale plně jej to zaměstnávalo. Mentálně. Zatím.
Byli tam, v jednom bytě, téměř vedle sebe a oba čekali, co bude dál. Ani jeden ale nechtěl děj posunout. Udělat další krok. A tak to napětí, co zaplnilo celý malý byt, musel přerušit někdo zvenku. Protože uvnitř na to nikdo neměl odvahu. Nebyl připraven.
Jak bude Veronika reagovat na Asima? A jak Asim na Veroniku? A kdo se odváží na druhého poprvé promluvit? Čtěte už v úterý 8. července.
