Článek
V roce 2013 jsem si pro radost zkoušel napsat novelu. Tu jsem skutečně dopsal a pak jsem ji vydal pro kamarády nákladem 111 výtisků, který je dávno rozebraný (ale v některých knihovnách by mělo jít si knihu půjčit). Protože se mne čas od času někdo ptá, zda by si mohli knihu přečíst, rozhodl jsem se ji na pokračování zpřístupnit zde. Všech 25 kapitol, každé úterý a pátek dvě. Prostě čtení na léto.
Kapitola 5: Šmírák
Nudila se, a tak se pomalu a hlavně tiše začala rozhlížet kolem sebe. Stála tu velká televize, kolem ní prosklené skříňky plné nejrůznějšího haraburdí. To bylo ale pečlivě vyskládané. Propletené v jeden harmonický celek. Z gauče na dálku identifikovala angličáky, hrnečky, fotky i vojáčky. Těch věcí tam bylo ale mnohem víc. Nechyběly mušle, uschlá hvězdice, busta Napoleona nebo staré plechovky od piva.
Bylo tam naskládáno zřejmě všechno, co kdy mohlo obyvatele bytu zaujmout a dost těžko se dalo odhadnout, jak staří mohou být a kolik jich je. Bylo to ale pěkné, podomácku opečovávané vetešnictví. Na chvilku jí připomnělo její domov. Jak je to dlouho, co z něj zmizela?
Pod okny stál starý pracovní stůl, zařízený stejně, jako ty skříňky. A co chybělo v nich, leželo právě tam. Za okny bez záclon i žaluzií, byl velký, prázdný balkón. Pozdějí jí řekne, že to není balkón, ale lodžie, ale tohle byl právě ten nepodstatný detail, který nikdy nerozlišovala.
Byla rozlámaná a špinavá. A pořád znuděná. Už to trvalo dlouho a i když byla nejistota dávno její nejbližší parťačkou, skoro se odhodlala něco udělat. Zmizet. Asi nejspíš.
Podvědomě ale čekala na jakýkoliv zásah zvenku. Možná shůry. Věděla, že něco přijít musí. Pomalu se posadila. Dívala se na ušmudlanou stěnu stojící naproti oknům. A pak to ucítila. Někdo jí sleduje. Jakýsi pohled jí ostře bodal do zad. Cizí pohled.
Tep se jí zrychlil. Napětí jí svazovalo, ale zvědavost vystřídala obavu. Byla zvyklá, že jí lidi pozorujou v různejch situacích, ale to o tom vždy věděla. Tahle hra ji zneklidnila, nechtěla být její nedobrovolnou součástí.
Když se pak, vyděšená a nejistá, otočila, aby se přiblížila konfrontaci, vykřikla. Poprvé v životě spatřila anděla, který si ji přísným, ale chápavým pohledem měřil.
Ztratila vědomí a když přišla k sobě, namísto anděla nad ní stál ďábel. A tak svou křičící a omdlévající etudu ještě jednou zopakovala.
Kapitola 6: Konfontace
Napotřetí už to ustála, nebesko-pekelné divadlo skončilo. Bez opony. Bez potlesku. Došlo jí, že je v cizím domě a ten čert je asi zdejší nájemník. Černoch.
- Ničeho se neboj, klid.
Ten hlas a intonace jí byly povědomé.
- Jak jsem se sem dostala? A kdo seš ty?
- Našel jsem tě ležet na ulici. Za poštou. Bylo ti blbě. Ty už si nevzpomínáš?
- A proč jsem TADY!?
- Co jsem s tebou měl dělat?
- Takhle lovíš holky na ulici? Co čekáš, že bude dál?
Co čeká že bude dál? To by taky rád věděl. Potřeboval by plán. Sebeblbější. Hlavně nějakej. Asi to nebyl dobrej nápad. Znovu byl překvapenej, že ji k sobě fakt vzal. Něco se v něm muselo změnit. Zlomit.
- Čeho ses lekla?
Snažil se převést hovor jinam.
- Podívej se na sebe. Probudit se a vidět cizího zjizvenýho černocha. To by tě taky vyděsilo.
Na svý jizvy už skoro nemyslel. Ale teď ho to zas dostihlo. Sůl ve starejch ranách, co se pomalu otvíraly. Zvlášť ty uvnitř. Hluboko v něm.
- Myslím před tím.
Nevěděla jak reagovat. Astrálních zážitků si na drogách užila dost. Ty dlouhý a dobrovolný výlety ale byly jiný. Neměly takovou sílu. Chyběla jim opravdovost. Hloubka. Neměla z nich respekt. Byly to záplaty na ledacos. Na bolavý srdce, mizernej život, dlouhej smutek. Náhražky. Šidítka. Nalhávání si, že ty špatný věci nejsou.
Dneska to ale bylo jiný. Hmatatelný a hluboký setkání s andělem jí otevřelo dveře. Nejen, že byly vždycky zavřený. Ani o nich netušila. Nikdy.
- Tam na balkóně seděl …
A ukázala směrem k oknu.
- Jo, poštolka. Tý se nemusíš bát. Spíš se lekla tebe. Vidíš, hned odletěla.
Tomu dravýmu prákovi byl ale vděčný. Protože kontakty s cizími lidmi, navíc opačnýho pohlaví, navazovat neuměl. Sám od sebe.
Mezitím, na střeše paneláku, seděl anděl-poštolka. Rozhlížel se do okolí, v klidu, rozvážně. Možná přemýšlel, co bude dál. Možná jen koukal, kde uloví něco k snědku.
Koho potká Veronika na lodžii? A kde se tam vzal? Jak přišel Asim ke své jizvě? A budou si ti dva rozumět? Čtěte v dalších dvou kapitolách novely Nulová pravděpodobnost je nulově pravděpodobná v pátek 11. července.
