Článek
V roce 2013 jsem si pro radost zkoušel napsat novelu. Tu jsem skutečně dopsal a pak jsem ji vydal pro kamarády nákladem 111 výtisků, který je dávno rozebraný (ale v některých knihovnách by mělo jít si knihu půjčit). Protože se mne čas od času někdo ptá, zda by si mohli knihu přečíst, rozhodl jsem se ji na pokračování zpřístupnit zde. Všech 25 kapitol, každé úterý a pátek dvě. Prostě čtení na léto.
Kapitola 19: Dárek
Veronika byla Asimovi vděčná za vysvobození z té nedobrovolné klece. A taky za azyl, jenž jí poskytoval bez nároků na cokoliv. I za vystřízlivění. Nabrání sil i opětovné přebrání kormidla života do svých rukou. Vlastního života do vlastních rukou. Během těch týdnů si řadu věcí, vlastně všechny, co potřebovala, srovnala. A tak se rozhodla vynahradit mu to. Připravila mu dárek. Hru.
Když přišel domů z práce, ležela na kuchyňském stole hromada pečlivě vybraných věcí. Prádelní šňůra. Izolepa. Kolíčky na prádlo. Svíčka. Sirky. Vařečka. Koženej opasek. Šátek.
Zmateně stál vedle linky a nevěděl, co to má znamenat. Nebyl si jistý. Ale iniciativu přebrala ona.
Neříkej, že nevíš, co s tím máš dělat. Dneska jsem hodně moc zlobila. Opravdu hodně. A zasloužím si trest.
Podala mu vařečku a nastavila zadek. Až teď si všiml, že na sobě nemá kalhotky, jen jeho staré triko. Nesměle ji přetáhl přes jednu půlku a červený otisk dřevěného nástroje i její zasténání mu dodávaly větší sebevědomí. A tak přidal na síle a postupně použil všechny připravené nástroje, včetně toho svého. Krásná, intenzivní a dlouhá hra se ten večer odehrávala v posledním patře vysokého paneláku.
Byl šťastnej. Jako by mu viděla do hlavy. Jak mohla vědět o jeho snech, o jeho erotických fantaziích? Veronika mu připravila absolutní zážitek. Extázi. Sex, po kterém vždycky při onanování toužil a představoval si ho. A byl si jistej, že v tomhle světě neexistuje. Jenže jemu se teď prolnul svět snů s realitou. A spolu s Veronikou jej sdíleli. Oba dokonale sehraní.
Byl rád, že se tenkrát rozhodl tak nečekaně a přitáhl ji sem. I za to, že se o ni staral.
To bylo poprvé, kdy byl sám se sebou opravdu absolutně spokojený. Byl nejšťastnějším člověkem v Praze i v celém vesmíru. Právě pro tenhle okamžik. Jeho okamžik. Jejich okamžik.
Když usínal, plánoval, co bude dál. Moc jasno v tom neměl, ale jedno věděl jistě. Teď už budou pořád spolu. Už napořád. Šťastný. A spokojený.
Veronika byla taky spokojená. Moc spokojená. Dokázala se mu oddat tak, jak chtěl, aniž by odhalil, že to z větší části byla jen hra. Předstírání.
Teď už mu nic nedluží.
Políbila ho letmo na čelo. Tu sladce podřimující, unavenou bytost. A tiše se přesunula do vedlejšího pokoje.
Kapitola 20: Dezinfekce
Seděla na pokoji u těžkým životem poničeného Petra Bílka. Otevřela obálku a letmým pohledem prolétla krátký dopis. Nadechla se, koukla na Bílka a začala číst.
Ahoj Petříku. Milý Petříku.
Dlouho jsme se neviděli a já o sobě nedala vědět. Nemohla jsem.
Zpozorněl. Na jaho tváři byl vidět skutečný zájem. Tušil, kdo mu to píše. Byl si jistý. A i když to na jednu stranu bolelo, na stranu druhou si oddechl. Pořádně oddechl.
Byla jsem slabá, život mě hnal svými zatáčkami a roklinami a já ho neřídila. Teď jsem se zase zmátořila a vzala ho do svých rukou. Stejně jako tenkrát, když jsme se potkali naposled.
Když se potkali naposled. Vzpomněl si na to i na mizérii, co následovala. Se vším všudy a zas se dostavila zloba. Obrovská. Na ní, pitomou a tvrdohlavou holku.
Už se zřejmě nikdy neuvidíme
Tak to máš teda pravdu.
a proto ti musím napsat.
Tenkrát to bylo jen moje rozhodnutí. Ty za nic nemůžeš.
To je dost, že ti to došlo. Aspoň někomu. Za nic nemůžu. Ale potrestanej jsem byl za celou lidskou společnost!
Já jsem právě dostala sílu jej bezezbytku přijmout. A reagovat na něj.
Nevěděl, co tím myslí. Jak chce reagovat. Ale bylo mu to jedno. Dopis ho rozhodil, to né že ne. Na druhou stranu s ním přišla velká úleva. Veliká. Osvobozující.
Zapomeň na mne
To asi nepůjde.
netrap se tím (vím, že ses určitě trápil)
Trápil. To teda jo. A trpěl. Jak on trpěl! Jen kvůli ní. Která si myslí, že stačí napsat jeden podělanej dopis po tak dlouhý době a všechno bude zapomenutý.
a najdi si někoho lepšího, než jsem byla já.
Veronika.
PS: Měla jsem tě vždycky ráda.
Katka dočetla a bylo ticho. V Bílkovi se to všechno pralo. Nenávist. Stará láska. Zloba. Ale bylo tam i odpuštění. Mozek pracoval naplno.
Katka byla dost empatická na to, aby poznala, že se to v Bílkovi vaří. Bylo jí jasné, že teď potřebuje klid a čas. Sám na sebe.
Už půjdu za paní Světlou. Ale kdybyste chtěl, zavolejte mě a já vám ten list přečtu ještě jednou. Kolikrát budete chtít.
Petrovi Bílkovi sice Veronika svými slovy zasypala staré rány solí, ale ta fungovala jako dezinfekce. Nejdřív to pálilo, ale to byl jen začátek hojivého procesu. Dopis v něm vzbudil zájem o další život. Už se jen nelitoval, ale začínal přemýšlet, co bude dělat dál. Došlo mu, že je to jen na něm, jak se jeho život vyvine.
A i když byl navěky obklopen tmou, začal pak pomalu hledat radosti, ke kterým nebylo světlo potřeba.
Jakou poslední zkoušku si Veronika připravila? A na koho? Kde se vzala ona titulní věta, že nulová pravděpodobnost je nulově pravděpodobná? A do čeho se probudí Asim? Dozvíte se v dalších dvou kapitolách novely Nulová pravděpodobnost je nulově pravděpodobná v úterý 5. srpna.
