Článek
V roce 2013 jsem si pro radost zkoušel napsat novelu. Tu jsem skutečně dopsal a pak jsem ji vydal pro kamarády nákladem 111 výtisků, který je dávno rozebraný (ale v některých knihovnách by mělo jít si knihu půjčit). Protože se mne čas od času někdo ptá, zda by si mohli knihu přečíst, rozhodl jsem se ji na pokračování zpřístupnit zde. Všech 25 kapitol, každé úterý a pátek dvě. Prostě čtení na léto.
Kapitola 7: Anděl
Lítal sem roky. Nejdřív rád, pak v depresi. Nakonec ztratil všechnu naději a bylo mu to jedno. Dostavila se apatie. Což nebylo k zahození.
Jeho mámu si tenkrát vyhlíd. Chtěl jí pomoct. Tý zbouchnutý, zklamaný a po všech směrech nešťastný stárnoucí holce. Ale kontakt s ní se mu nedařilo navazovat a nepomohly mu ani žádný triky. A že jich zkoušel.
Byla tak moc svázaná se svým materialismem, že si i tu peněženku, co zapomněla v masně a on jí v zobáku dopravil do svýho hnízda, k ní na lodžii, vysvětlila po svém. Racionálně.
Pro ni to byl jen dravej pták, co žije u ní na balkóně, žere holuby a ona po něm čas od času uklidí hovna.
A když pak umírala, ve slabý chvilce si vzpomněla na Asima. Vzdala se dobrovolně svého průvodce po novém a neznámém světě, beztak nebude cizejší než ten, co opouštěla. „Opatruj mi ho tam a až bude čas, ráda bych se s ním setkala“, pomyslela si. A taky na to, že by bylo fajn, když se o něj někdo postará, když ona, jako ten nejpovolanější, selhala. Alespoň on, anděl – poštolka to takhle cítil. Ale možná si nemyslela vůbec nic a prostě umřela. Bůh ví, kdo k němu ten pocit tehdy poslal.
Svou novou roli ale přijal. Rád. Jenže navázat kontakt s tím nenápadným černouškem bylo ještě obtížnější. Materiálně založená matka v něm tuhle svou vlastnost zasela tak důkladně, že prorostla celým tělem a dokroutila se až po konečky jeho kudrnatých vlasů.
Pro Asima tak byl jen poštolkou, co bydlí už roky na jeho lodžii, žere holuby a skoro celou podlahu pod světlem, na němž sedala, za tu dobu zaprasila.
Kapitola 8: Prohlížení
Stáli proti sobě a navzájem se prohlíželi. Hlídal se, aby na ni nepatřičně necivěl. Na to špinavý a starý, průhledný oblečení, který ho přitahovalo. Nebo spíš to, co z něj, díky vysokému stupni obnošení, vylézalo na povrch. Víc než by teď potřeboval. Sebekontrole tak musel věnovat skoro všechnu energii.
„Vlastně nevypadá tak špatně“, pomyslela si. Ale oči jí stejně sjely na ošklivě zjizvenou ruku. Dřív by se snažila uhnout pohledem. Být taktnější. Ale její současnej život jí naučil bejt přímou. A bezohlednou. Což ale nevnímala.
- Kdes k tomu přišel?
Ukázala na levačku a vůbec neregistrovala, že jeho zrak směřuje k jejímu rozkroku, z nějž skrz řídkou stěnu obnošených elasťáků prosvítalo víc, než by si leckdo na jejím místě přál.
- Upad jsem ve výtahu.
Tvářila se nechápavě, tak pokračoval
- To bylo dřív. Výtahy bez dveří. Vnitřních. Uklouz jsem a sežral mi ruku. Skoro. Vypliv jí až po čtyřech patrech.
- Kolik ti bylo?
- Sedum. První třídu jsem pak opakoval.
Dodal nejistě. Trochu poníženě. Často to používal na obranu, když se mu smáli, že patří do zvláštní školy. Propadlík z první třídy. Blbej. A když do toho zapojil svou zjizvenou pařátu, stejně propadlíka neodboural. Jen k němu přibral ještě mrzáka. Zrůdičku a znetvořence.
- Nechceš se jít vykoupat?
- Štítíš se mně?
Brala to jako útok. Jen si kopni do trosky. Tak, jako každej.
Jenže on nebyl každej. Vlastně to už tušila. A když neodpovídal, nechala se odvést do malinký koupelny. Teplá voda zaplavila její tělo a jí bylo zase jednou na chvíli dobře.
Když pak seděla u stolu v kuchyňským koutu v županu, co on kdysi někde dostal a od té doby tu visel nenošený, srkala nedobrý a svíravě silný, černý čaj, myslela na anděla. Intenzita zážitku při setkání s ním byla taková, že si to chtěla zopakovat. Musela si to zopakovat. Na delší dobu. Připravená. Nevyděšená.
- Mohla bych tu pár dnů zůstat?
Zeptala se, jak nejněžnějc dovedla a jen tak, jakoby mimochodem nechala sklouznout bílou froté látku z pravého ramene.
- A nebude tě někdo hledat?
- Tak to fakt ne.
Zalhala přesvědčivě.
A on přikývl. Co taky mohl dělat jiného.
Jaké je to, když máte v hlavě schody? A nebo krávu v autě? A kdo je to Bílek? Dozvíte se v dalších dvou kapitolách novely Nulová pravděpodobnost je nulově pravděopodobná v úterý 15. července.
