Článek
V roce 2013 jsem si pro radost zkoušel napsat novelu. Tu jsem skutečně dopsal a pak jsem ji vydal pro kamarády nákladem 111 výtisků, který je dávno rozebraný (ale v některých knihovnách by mělo jít si knihu půjčit). Protože se mne čas od času někdo ptá, zda by si mohli knihu přečíst, rozhodl jsem se ji na pokračování zpřístupnit zde. Všech 25 kapitol, každé úterý a pátek dvě. Prostě čtení na léto.
Kapitola 17: Ludrok
Ta povídka ji zasáhla víc, než potřebovala. Nutila jí přemýšlet o sobě víc. Četla ji znovu a znovu. A uvědomovala si, že tady nemůže být napořád. A tak si tu jedinou, náhodně vybranou, tu s tím divným jménem, přečetla zas:
To místo v lese obklopovala zvláštní aura. Divná a nepříjemná. Odpuzovala všechno živé (tak nějak se to říká, ne?), takže tam nikdy nikdo nechodil. Ani zbloudilej houbař (ani houby tam nečervavěly), ani postřelenej srnec.
Za války prý někde v okolí dělali pokusy na lidech. Zvěrstva s orgány, zkoušky odolnosti slabších i silnějších jedinců. Neodolal nikdo. Mengele hadr. Ten kraj tím byl poznamenanej. Nadobro. Bylo to v každém, kdo v této části Vysočiny žil. Nikdo ale nevěděl, nebo vědět nechtěl, kde přesně se laboratoř mladýho Ludroka nacházela. Nikdo to neřešil a každý rád využíval milosrdných děr v paměti.
Po válce stejně Ludrok zmizel. Vypařil se. Asi ho dostali někde na útěku. Nikdo to ale nikdy nepotvrdil. Vlastně to ale nikdo ani nezjišťoval.
Byla to malá, nenápadná roklina. Nepřístupná a ze stran zarostlá. Hustě. Jejím dnem protékal potok, který tu vyvěral a kousek vedle zas mizel v zemi. Potok protékal i chatrčí, co tu stála. Sloužil jako vodovod, vlastně jako celá koupelna.
Seděl na baru v místním nóbl podniku. Jinde by to ale byla zaplivaná putyka. Ten večer vlastně nepil. Oproti včerejší smršti. A pak se zvedl. Poručil si Plzeň a s půllitrem v ruce vyrazil do temný noci. Měsíc nesvítil, bylo zataženo. Přesto měl pocit, že jde za světlem. Světlem správného, životního rozhodnutí.
V lese bylo mokro. Pršelo už skoro čtrnáct dnů v kuse. Řeky zaplavily co mohly, ale tady ne. Protékal tu jen potok, co dvojnásobně zvětšil průtok. Podmáčená země plivala s úspěšností nájemného vraha na každého, kdo se po ní vydal.
Boty měl dávno promáčené. O ponožkách nemluvě. Bláto se mu zakouslo už i do vlasů. V ruce pořád půllitr s Plzní. Sám uprodstřed lesů. Hledal cestu k sobě, aspoň si to myslel. Náhodná konverzace, kterou sám inicioval mu otevřela oči i mysl. Ještě pořád se hledal, ale teď měl pocit, že je svému cíli blízko. Že to přijde už dnes. Byl si jistý úspěchem. Potřeboval jen pár hodin klidu. Na meditaci. Promyšlení své další cesty. Byl hrdý, jak snadno mu to jde. Prozření se blížilo a on byl spokojený. Věděl čím je a čím chce být. Už napořád.
Tenkrát je nikdo neposlouchal. Nikdo nevěděl, co si na baru s Kordulem řekli. A nikdo po tom ani nepátral. Vlastně nikoho ani nepřekvapilo, že ten starý samotář v noci zaplatil za oba a pak odešel do tmy.
To místo v lese bylo divný. Kdyby sem někdo zabloudil, překvapila by ho hromada půllitrů. Tady v rokli působily více než nepatřičně. Některý byly rozbitý. Přesto vypadaly, jako by nebyly prázdný.
Asim ji nikam nevyháněl. A i když se jí zamlouvalo být dobrovolnou vězeňkyní v jeho bytě a rozmlouvat tady s andělem, Ludrok ji pořád přitahoval. Věděla, že jednou taky vezme svůj půllitr do ruky a zmizí v lesích. Možná, že už brzy.
Kapitola 18: Žert
Tělo i mysl se čistily, vzpomínky už nevyplouvaly na moře zahalené v mlze, ale stály v přístavu za ranního rozbřesku. Ostře nasvícené a srovnané. Veronika stále ještě rozmlouvala s Andělem a nabírala sílu.
Její táhnoucí se pochyby jednoho krásného dne přerostly v jistotu. Pochopila krutý žert své poškozené nervové soustavy. Měla v tom jasno. Jde jen o biochemickou reakci jejích neuronů. Celou dobu si tu povídala jen sama se sebou. Sama se sebou. SAMA SE SEBOU!
Ztratit víru bylo to poslední co potřebovala. Jedna z nejtěžších ztrát. Vlastně šlo o poslední důležitou věc, o níž přišla. Hned vedle ztráty důstojnosti, rodiny, spokojenýho života, sebe sama. I jeho, Petra Bílka, kluka, kterej to s ní myslel vždycky dobře. Kluka, co byl na počátku toho všeho. Co asi teď dělá? A jak se vyrovnal s jejím zmizením? Jak mu asi změnilo život?
Vzala tužku a papír. Napsala mu první a poslední dopis. Skutečný. Papírový. Na usmířenou. Na rozloučenou.
Ahoj Petříku. Milý Petříku.
Nevěděla jak pokračovat. Dlouho nad tím přemýšlela. Potřebovala si ujasnit, co mu vlastně chce říct. Proč mu ten dopis píše. Ale měla dost času a nikam nespěchala.
Vzpomínala na chvíli, kdy se naposled viděli. Byl to špatnej den. Nic jí nevyšlo a svou mizernou náladou se pak nechala ovlivnit. Blbě. Mnohem víc, než chtěla. Mnohem víc, než měla.
Tekly jí slzy. Slaný kámošky s nimiž přicházela úleva. Přerod do další etapy. Uvědomila si, že si vše natropila hlavně sama. Ale to poznání bylo osvobuzující. Obrysy byly absolutně ostré a ona najednou věděla. Vyrovnat se s tím může jen ona sama. Musí. Ta cesta se jí už dlouho klikatila v hlavě. Teď se narovnala. Byla přímá, bez prachu a kamínků. Jasná a samozřejmá.
Po několika hodinách strávených dlouhým přemýšlením a střídmým psaním končila slovy
Veronika
PS: Měla jsem tě moc ráda
Poprvé po dlouhé době opustila byt a vydala se na krátkou cestu k poštovní schránce. Vrátila se domů a toho dne si už s Poštolkou, která stejně ani nepřiletěla, nepovídala.
Jaký dárek má Veronika pro Asima? A bude z něj mít radost? Co se Petr Bílek dozví v dopisu od Veroniky? A bude z toho mít radost? Lze vůbec v tomto příběhu použít slovo radost? Dozvíte se v dalších dvou kapitolách novely Nulová pravděpodobnost je nulově pravděpodobná v pátek 1. srpna.
