Článek
V roce 2013 jsem si pro radost zkoušel napsat novelu. Tu jsem skutečně dopsal a pak jsem ji vydal pro kamarády nákladem 111 výtisků, který je dávno rozebraný (ale v některých knihovnách by mělo jít si knihu půjčit). Protože se mne čas od času někdo ptá, zda by si mohli knihu přečíst, rozhodl jsem se ji na pokračování zpřístupnit zde. Všech 25 kapitol, každé úterý a pátek dvě. Prostě čtení na léto.
Kaspitola 13: Rozmluva 1
- Kdo jseš?
- Ty to přece víš, neboj se to vyslovit.
- Anděl
Pauza
- Kolik lidí tě poznalo?
- Každý, kdo mne chce poznat. Každý kdo se mnou chce komunikovat. Je to jen na něm. Pro někoho jsem to, co vidí. Pro jiné to, co cítí.
- A ten černej kluk?
- Asim? Ten svou mysl neotevírá našemu světu. Je pevně spojenej se Zemí. Ani neumí snít.
- Ale lítáš sem pravidelně.
- Rád bych se s ním spojil.
Čekal že nějak zareaguje, ale mlčela. A tak to zkusil jinak.
- Pomůžeš mi?
Ale Veronika vnímala jen sama sebe.
- Jak často se uvidíme?
- Tak často, jak budeš chtít. Vždycky jsem někde nablízku.
- Já brzy umřu?
- Vím, že bys často chtěla, ale jestli se nepletu, sama zatím nic neplánuješ.
Všechno jí to šrotovalo v hlavě. Pořád byla hlavně překvapená. Nedůvěřivá. Ale … Těžko se ten pocit popisoval. Začala přemýšlet …
- A na tohle prostě nemysli. Nepotřebuješ. Tělo se ti čistí. A vyčistí. Rychle. Musíš být sama sebou, abychom spolu mohli rozmlouvat. Omámená to nedokážeš.
Byla to dlouhá konverzace, ale pamatovala si ji živě. Jasně a zřetelně. A byla vyčerpávající, protože těsně po ní nebo během ní usnula. Jenže po probuzení v ní cosi začalo hlodat. Fakt s ním mluvila? Nebo to byl živej sen? Takovej, jaký mívala ještě jako malá holčička.
Jak mohl vědět že se chtěla ptát na drogy? To nechápala. Napevno ale věděla, že tu chce zůstat. Aspoň nějakou dobu. Rozumně dlouhou.
A zatímco byl Asim v práci a roznášel obálky plné neosobních faktur a úředních zpráv, přemýšlela, jak mu své setrvání v jeho garsonce vysvětlí. Věrohodně.
Kapitola 14: Pochyby
Ničily jí. Přicházely jako nenáviděný bratr bolestivé a nepříjemné detoxikace. Jako její stín, jenž je o to ostřejší, čím víc světla svítí. Její vlastní pochyby.
Moc chtěla věřit, že denodenně rozmlouvá s Andělem. Fakt moc. Stejně silně se ale bála, že jde jen o doprovodný jev související s užíváním omamných látek. Milosrdnou hru narušených neuronových spojení jejího rozbitého mozku. K tomu se přidala ztracená důstojnost a rostoucí vztek. Na něj, ale hlavně na ní samotnou.
Vzpomínky z té zamlžené doby se vracely jak nenápadné lindušky s jarem. Občas se ukázal jasnější obrys. A zaléval její nejistotu a přihnojoval trápení. Oběma se tak dařilo den ode dne lépe.
Ten byt nechtěla opustit. Nemohla. Děsila se, že by mohla potkat někoho, kdo by jí poznal. Bála se poskládat střepy rozbitých vzpomínek. Byla si jistá, tušila, že by pravdu nemusela unést.
Asim toho moc nenamluvil. Ani neudělal. Ale staral se o ní moc hezky. Každý večer jí balil cigarety na další den. Cigarety, kterých potřebovala čím dál víc. Pil s ní čaj, dívali se společně na televizi. Kupoval jí jídlo. A na nic se nevyptával. Naštěstí.
Její přítomnost mu změnila život. Docela dost. A radost z toho neměl. Neustále vnitřně zpochybňoval to rozhodnutí přitáhnout jí k sobě. Tehdy sice neměl žádnej plán, nepředstavoval si, co bude dál, byl si jistý, že takhle by si to ale fakt nepředstavoval. Kdyby tušil, že tu s ním, nebo spíš u něj, zůstane stejně neznámá a stejně vzdálená, nechal by jí tam ležet. Asi.
Z vybydlené a neudržované, ale útulné garsonky se tak stávala depresivní sluj. Aspoň on to tak cejtil a už tu nebyl svobodný. Musel se kvůli ní omezovat ve věcech, které dělával běžně a rád. Skrýval své skutečné já i doma, stejně jako se jej naučil neodkrývat na veřejnosti.
Nechtěl, aby se na něj dívala skrz prsty. Tak jako to znal a pamatoval z dětství i z dospívání. Proto dělal věci, co normálně nedělal a nedělal ty, co běžně dělával. A ty mu moc chyběly. Nejvíc nepravidelné využívání eskortních služeb a hlavně pravidelná masturbace. Tu zatím nic nenahradilo. Což nesl nelibě. Dost.
Byl čím dál nervóznější a nespokojenější. A kdyby se nad svou situací víc zamyslel, možná by mu došlo proč. Jemu nevadilo, že se musí přetvařovat. Hrát na někoho jiného. Vadilo mu a ničilo ho, že se za sebe, přirozeného a ryzího Asima stydí. A to nejen před ní a celým světem, ale i sám před sebou.Hlavně sám před sebou.
Na to ale naštěstí nikdy nepřijde.
Kdo básní o sýru Eidam? A lze to vůbec? A kdo tady koho stopuje? Nebo nestopuje?Dozvíte se v dalších dvou kapitolách novely Nulová pravděpodobnost je nulově pravděpodobná v pátek 25. července.
