Pražský letecký poplach z února 1941 v autentických vzpomínkách jeho šestnáctiletého účastníka

V předchozích zápiscích ze skautských deníků mého dědy, Jaromíra Míši Průši jsme jej opustili v době, kdy byl skauting zakázán a on skautský deník ukončil a přetransformoval jej na soukromý deník. A tak se následující stránky netýkají života ve Foglarově Dvojce, ale i tak jsou velmi zajímavé. A tak vybírám úsek z února a března roku 1941, ve kterých děda, kterému v té době bylo 16 let, popisuje, jak prožíval své první dva letecké poplachy.

Zároveň se v té době snaží poslouchat, jak sám píše „náš“ rozhlas, aby slyšel necenzurované zprávy. S tím má ale trochu problém, protože jeho maminka, moje prababička Marie Průšová to nevidí ráda. V poslechu ilegálního rozhlasu vnímá velké riziko a nelíbí se jí lehkovážnost jejího syna, který toto riziko podstupuje. A tak mu rádio zakazuje, děda jej poslouchá tajně, když je sám doma a jako mladý radioamatér si vyrábí přijímač vlastní.

Přeneseme se tedy do února roku 1941. Šestnáctiletý kluk, kterému před pár měsíci zakázali skauting, jehož byl součástí, prožívá svá další dobrodružství.

Po novém roce, jak již říkám, máme krásné vyhlídky. Jsem už odvážnější a poslouchám pilně „náš“ rozhlas.

Nedostal jsem se k tobě, můj deníčku, dlouho, ale teď musím zaznamenati jednu úžasnou událost.

V noci z 15. na 16. únor jsme měli v Praze 1. letecký poplach. První začal v 0:30 a skončil asi za 0,5 hodiny. To jsem spal. Ale na ten druhý, který začal ve 2:30 jsem byl mámou vzbuzen. Bála se jistě, ale já jsem měl tak nevýslovně šťastný pocit! Hlava mne sice bolela až až, ale já měl radost. Byl to takový pocit, že jsou někde blízko, blizoučko, lidé, kteří to s námi myslí skutečně dobře, ne-li skutečně naši.

Tedy podrobněji.

O půl třetí se budíme, sirény hrůzně ječí. Oblékám si jen župan a pak zvoním na domovníka, ale ten nic neví, jistě spí, ani telefon nezvoní. Jdeme na mámino přání ven, kde se setkáváme s milými Šenoldovými a Bártovou. Jdeme k nim, mladší Stáňa se bojí, ale nedá strach znát. Jdeme se několikrát s panem Šenoldem podívat na balkon. Na ulici ani človíčka. Lucerny sice svítí, někdy přejede nějaké auto, našich snad protektorů, ale klid. Jdeme zase zpět na kus řeči, všude je ruch.

Asi půl hodiny po vyhlášení rozezvučí se protiletadlová děla. Rána padá za ranou, ale nevidíme žádných světel, žádných letadel. Hluk letadel byl slyšet jen při vyhlášení poplachu. Dopadnou asi dvě nebo maximálně tři rány dunivé a duté, které nám připomínají pumy. Ale vidět nic. Střely jsou stříleny velmi blízko nám. Pan Šenold soudí, že jejich původ je na Bohdalci. Třese to s námi důkladně (ještě ráno se mi motá hlava).

Jdeme dolů do průjezdu, neboť zvoní telefon: Poplach. Je to asi 3/4 hodiny po jeho vyhlášení. Venku je živo. Je tu pár lidí a co zajímavého! Ve sklepě, kde má snad být úkryt nebo částečný azyl jsou obě německé partaje. Všichni jsou obléknuti jak na dlouhou túru a strachu až nevím.

Domovník je vzteklý, tluče na poplach do nějakého kovu, ale pak to vzdá a jde spát. Bavíme se ještě chvíli u Šenoldů, když přesně ve 3:45 zazní konec poplachu. Rozcházíme se vesele spát a spíme až do deseti hodin.

We expect you, ours Englishman's! Good flight!

A vy, naši bratři, pomáháme Vám ze všech sil a čekáme na blízké shledání s vámi. Dobré věci zdar.

Druhý den, 16. února 1941 noviny přinášejí zprávu o parašutistech v Itálii. Z pitomě zatajované zprávy dozvídáme se o velkém úspěchu plutokratů na italské půdě.

17. února 1941

Poslouchat či neposlouchat ilegální rozhlas?

Tady je několik stránek deníku popsáno úvahou, zda má člověk poslouchat ilegální rozhlas, jaké to má výhody, jaká rizika. Z dnešního pohledu jde o naivní pohled dospívajícího chlapce, který jde do všeho po hlavě. Jako mladý kluk vidí svět hodně černobíle, dělá rychlé soudy o statečnosti těch, kteří „náš“ rozhlas neposlouchají. Pro účely tohoto článku není ten text podstatný, a tak pokračujme v zápisech dál.

19. února 1941

Pražská novinka. V Praze bylo viděti pouliční prodavače baterií do svítilen, oblíbené zejména u příslušníků říšské branné moci. Ovšem číhati se musilo, nejde-li polouš. Ale brzy byli majitelé beze zboží. Oválná baterie stála zde 2.50 K, to je pouze o 150 % více než za dob Benešových.

29. března

Jugoslávie dovedla se zbavit ve 24 hodinách paktování se s Němci. Dnes, za vedení Petarova, stojí oproštěna, aby se postavila po boku vítězného Nového světa a Anglie jako jeden ze stavebních kamenů nové Evropy.

Bohužel v těchto dnech nemohu poslouchat náš svobodný rozhlas z důvodů maminky. Trápí mne to velice a lituji toho. Kamarád Křehký slyšel z Bělehradu nadšené projevy Petarovy. Proč já nemohu? Ale i můj den přijde a já se oprostím. Ať žije Edvard Beneš, můj ideál. Pravda zvítězí.

Edvarda Beneše děda obdivoval celý život. A tak se dochovala i jeho zarámovaná podepsaná fotka. Na tu si zezadu mnohem později napsal. „Edvard Beneš byl od studentských let mým nejoblíbenějším politickým představitelem. Jeho abdikaci v roce 1938 jsem s děsem obrečel. Na začátku války jsem nalezl jeho fotografii v knize o rozhlasu a schoval si ji. Přežila i ničení „vlastizrádných“ materiálů za největšího nacistického teroru, ušla i pohromě, kterou pálením způsobila moje matka (padly jí za oběť i nádherné fotomontáže proti Hitlerovi z frabcouzské Marianne). Po válce jsem si ji nechal podepsat od dra Beneše. Jeho nemoc se v podpisu projevuje tím, že píše „Evard“ místo „Edvard“. “

Následující stránky deníku, které přeskakuji, obsahují různé úvahy o tom, jaké politické zřízení je vhodné a jakým způsobem by se měla rozvíjet podoba Československa po konci války.

Dále tu jsou popisované neshody s matkou v tom, zda poslouchat či neposlouchat ilegální rozhlas i nadšené řádky o tom, jak si děda tajně vyrábí své vlastní rádio.

Ale přeskočme dál, ke druhému leteckému poplachu. Ten není datovaný, jediné, co lze ze stránek deníků vyčíst je to, že byl zapsán někdy po březnu 1941 a že se odehrával „krátce po prázdninách“.

Druhý letecký poplach zažili jsme celkem těžce. Byl krátce po prázdninách jednou z pátku na sobotu. Maminka mne budí při sirénách a brzy zvoní také telefon, že se musí bezpodmínečně dolů. Mám nevídaný pocit štěstí při této příležitosti. Honem letím do koupelny, rozrušen, rozechvěn, celý šťastný a házím na sebe kalhoty, košili a teplákovou bundu. Pak jdu s Jendou Bauerem dolů. Párkrát něco bouchne. Dole je nálada veselá, ale jinak nic.

Sedíme a stojíme tu asi 1/2 až 3/4 hodiny, když tu náhle máme všichni pocit, že se nic neděje a rozcházíme se domů. Jsme doma, máma už je v posteli, já beru k ústům skleničku na zdraví letců, když tu zazní rána, tentokrát příšerná a blízko. Vypiji rychle tu kořalku a mažu k Bauerovým.

Věruška, celá vyjevená, mi otvírá, Jenda bez košile, jen v kalhotách, proklíná všechny viníky, kruci a himl a podobně. Piju jednu whisku na vítězství a pak se stavíme pro maminku, já čekám ještě na Jendu a jdeme dolů.

Všichni obyvatelé domu se dívají směrem do ulice, ale já vybíhám na dvorek a tu se mi naskytl nádherný obraz. Těsně nad měsícem, v dosahu jeho záře, vybuchuje jedna střela za druhou. Rány jsou přímo hrozné, volám na Jendu, jdou ostatní, je to překrásná podívaná. A letadlo nikde.

Konečně rány ustaly. Klid se rozhostil, ale nikdo nechce domů. Teprve asi za půl hodiny poté, rozezvučí se sirény „Konec“. Jdeme domů, veselí, a jde se spát.

A druhý den si na to konto jdu do školy až druhou, resp. naši třetí hodinu. Ať žije sobota.

Poznámka: Válečné fotografie, které jsou v článku použité, fotil děda o čtyři roky později, v květnu 1945, jejich kompletní galerie je v tomto článku.