Článek
Alke má dnes službu. Není právě nadšená, raději by doma skládala puzzle. Je to její koníček, její vášeň, která přerostla v určitý druh závislosti. Nic jiného ji netěší. Pocit naplnění a vnitřního uspokojení jí přináší pouze prohrabování se v barevných i černobílých kouscích skládaček, ze kterých tvoří papírové obrázky a obrazy, jenž jsou v bytě k vidění úplně všude. Tuto činnost její baculaté ruce zvládají zcela bravurně. Malá, podsaditá Alke si zvykla na svůj klid.
Děti odrostly, odešly za svými životy. Z manžela se stal vetřelec, který si žádá svou pozornost.
Té se mu nedostává, Alke ho už dávno ignoruje a bere ho jako narušitele, který jí pije krev…
Ve stroze vybaveném pokoji sedí na posteli Kjót. Svůj smutně prázdný pohled upírá k oknu, které chrání mříže.
Vidí, jak zapadá slunce, začíná se stmívat.
Kjót nehybně sedí už mnoho hodin a své fyzické tělo už dávno přestala vnímat.
Tablety, které denně užívá, jí tlumí natolik, že jediné, co vědomě dělá, je právě pohled do okna.
Zato vnitřní život má Kjót velmi bohatý. Má mnoho přátel, kteří jí nikdy neopouští. S nimi si povídá, sdílí své pocity, není žádné téma, které by zůstávalo skryto.
Může jim vyjádřit vnitřní postoje, touhy a sny, dělit se o bolest, nespravedlnost, utrpení, které mlčky a bez emocí snáší.
Kjót se narodila jako zdravá holčička. Problémy začaly později, okolo třetího roku, kdy se postupem času začala uzavírat do sebe, přestala komunikovat i reagovat na vnější podněty.
Lékaři nedokázali najít léčbu, která by zabírala, rodiče dítěti přestali rozumět, až nakonec už zcela apatickou Kjót umístili do ústavu, kde žije dodnes.
Mezitím dítě dospělo a Kjót se stala ženou. Její stav zůstává beze změn už mnoho let.
Skutečnou příčinu její apatie nikdo neodhalil, řešením se staly silné léky, které tlumí veškeré vnější projevy.
Stala se vězněm ve svém křehkém těle a je odkázaná na pomoc druhých.
Alke tlačí vozík plný lahviček, lékovek a krabiček. Obchází pacienty a rozdává léky. Některé také krmí, otvírá jim ústa a vkládá tablety přímo na jazyk, podává jim vodu na zapití. Je už dost vyčerpaná, což se projevuje na její náladě. Vztek a nespokojenost, které v sobě léta nosí, začínají vyvěrat na povrch. Začíná být na pacienty nepříjemná, až krutá.
Nyní Alke vstupuje do pokoje Kjót. Ta se jako vždy ani nepohne, neotočí hlavu, nereaguje.
Přitlačí vozík k posteli a hrubě se osočí: "Otevři tu hubu! Slyšíš?"
Apatická Kjót sedí dál nehybně na kraji postele. To Alke ještě více rozčílí, násilím otvírá Kjót ústa a sype jí lékovku plnou tablet do pusy.
Alke častuje Kjót dalšími urážkami, dává jí pít vodu z poháru a neurvale utírá ubrouskem ret.
Kjót bez pohnutí všechno snáší, a tím Alke vydráždí k nepříčetnosti.
Na povrch se nyní dere veškerá nespokojenost z nenaplněného života, pocity méněcennosti, které nikdy nezpracovala a všechna bolest v srdci, jenž nikdy nebyla vyjádřena.
Chytí ubohou Kjót svýma baculatýma rukama za krk a cloumá a tiskne a vkládá do toho všechnu svou hořkost. Křehká dívka se nebrání a po chvíli ztrácí vědomí. Alke ale nepřestává, stále vší silou tiskne dívčino hrdlo, až se ozve zlověstné chrupnutí. Zlomila jí jazylku a tělo nehybné Kjót sklouzává na zem. Až teď se Alke probírá do přítomnosti a začíná chápat, co způsobila. Je však pozdě, mrtvé tělo dívky jí leží u nohou.
V místnosti se zamřížovaným oknem skládá Alke svůj obraz z barevných kousků papíru.
Její život je nyní omezen na pobyt mezi čtyřmi stěnami vězeňské cely s občasnými procházkami na dvoře a několika jídly v průběhu dne.
Teď má mnoho prostoru pro svůj koníček a stěny cely se začínají plnit jejími poskládanými obrazy.
Cítí se šťastná, její záliba ji vášnivě pohlcuje. V těch chvílích nic jiného nevnímá, je obklopena spoustou barevných kousků papíru a nikdo ji neruší. Noří se stále hlouběji a hlouběji do svého světa, až ztrácí kontakt s okolím. Pocit naplnění objímá její duši.
Kjót opouští své bezvládné tělo. Nyní už lehká a zcela svobodná míří do náruče svých přátel, kteří jí na cestě vzestupu povzbuzují. V zářivém světle se objímají a radují.
Její cesta dostala nový směr a nyní si ho užívá.
Tiše děkuje duši Alke, že splnila slib, který jí před vtělením dala.
Naučila jí přijetí a odpuštění, pochopení a vyrovnání.
Avšak ještě se znovu budou muset potkat, aby svou lekci zvládla v lásce i Alke.
Ve vypjaté situaci nedokázala ovládnout své emoce a nechala je vyústit v chování, které způsobilo smrt člověka.
V dalším vtělení se bude učit pracovat s emocemi, umět se udržet ve vnitřním klidu až do fáze, kdy se to stane její přirozeností.
Z úhlu pohledu běžných životů nám zůstává skryté skutečné poslání duší a jejich dohody před inkarnací. Pokud si však dovolíme pohled z jiného úhlu bytí, uvidíme zcela jiné rozměry, které dávají všem životům a našim rolím v nich jasný smysl.
Naše chuť soudit činy druhých se stává bezcennou.
Duše každého z nás prochází při každém vtělení přeměnou, stává se stále zářivější a více láskyplnou.
Jednou, až bude připravena, opustí kolo inkarnací a postoupí dál ve svém vzestupu k dalšímu stupni učení a vývoje.
Do té doby ať pluje s proudem života s lehkostí a radostí.
