Dobrodružná cesta zrodu

V mžiku se mohu rozšířit tam, kam jen chci, a pak zase stáhnout, pohybovat se svobodně všude. Nemám limity, jsem lehká, bez hranic. Moje možnosti jsou neomezené. Není zde minulost ani budoucnost, pouze věčné nyní.

Pode mnou tmavá propast, která mě přitahuje, ale mně se tam nechce.

Stále stojím a váhám. „Ne, ještě ne. Nechci.“ Nyní ale vnímám uvnitř sebe silný proud energie, který mě pobízí. „Teď, právě teď. To je ten pravý okamžik.“

„Dobře tedy. Jdu na to.“ A už letím, snáším se, padám propastí beze světla, kde jen sem tam, rychlý a velmi jemný paprsek, prozáří prostor, kterým klesám. V těchto záblescích vidím, že dole pode mnou je zúžení. Tam směřuji. Zcela beze strachu, s přijetím, s vědomím, že je to má volba, kterou jsem už dříve učinila. Blížím se k úžině a teď, volně prolétám skrz. Rozhlížím se a zkoumám místo, kde jsem se ocitla. Není úplně tmavé, je zde trochu světla, které mně dovolí, abych si prostor prohlédla. Září do červena. Kam oko pohlédne, všude červený nádech. Vnímatelná je i jemná pulzace v pravidelném rytmu.

Přímo před sebou zaznamenám zvláštní útvar, vypadá slizký. Nelíbí se mi. A v moment, kdy procítím tento vjem, zní mým bytím pokyn: „Dovnitř, dovnitř, dovnitř.“ „Ne, to ne, tam nejdu.“ Projede mnou vlna znechucení. Uvnitř sebe vím, že je to nezbytné, ale přes to stále vzdoruji. A opět mě známý, láskyplný proud energie pobízí: „Vejdi.“ Skrze pocity mi sděluje, že i „tam“ bude se mnou a nikdy mě neopustí. Rozhoduji se to zkusit. Útvar je velmi malý. „Jak se tam jen vejdu? Je možné se takto smrsknout?“ Štítím se, ale vnitřní vedení je tak silné.. Vcházím dovnitř. „Ach, je to tu tak těsné. Brr.“ Nelíbí se mi tu. „Rychle ven!“ A už jsem opět venku a prohlížím si podrobně TO, co má být na nějaký čas mým příbytkem. Fascinující útvar. Vím, co TO je. Jen jako bych pro tuto chvíli chtěla zapomenout.. Potřebuji pro sebe přijmout, že jsem sama zvolila toto vězení. „Plně ho využiji a splním svou misi,“ rozhoduji se. Znovu vcházím dovnitř. Už je to mnohem lepší. Pomalu se sžívám. TO se začíná upravovat podle mojí vibrační frekvence. Ještě několikrát vystoupím ven, ale vždy je to o něco těžší, už mám vytvořený základ pouta. „Teď naposledy vyjdu ven a rozšířím se do nekonečné svobody a rozloučím se.“ Vracím se, silou mysli stahuji svůj energetický potenciál a odevzdávám se splnění svého úkolu. Nikdy ale nejsem plně uvnitř, vždy kus do okolního prostoru přesahuji. To mi přináší příjemný pocit.

S útvarem jsme spolu už velmi pevně propojení, náš vztah každým dnem sílí. Pozoruhodné stvoření je vyživováno skrze dlouhý, dutý šlahoun. Roste a já vnímám jeho pokroky.

Tam, kde se nacházíme, je nepřetržitě slyšet bušení. Nejprve mi to bylo nepříjemné, ale TO i já jsme od jisté doby s tímto zvukem spjatí. Postupem času se stává útěchou, bezpečím a vnímám jeho láskyplné vyzařování sem k nám, dovnitř. Útvar se mění a zdokonaluje, je větší a větší. Máme stále míň místa. Nepřetržitě nabývá na objemu a jednoho dne nastává okamžik, kdy v jasných, stále intenzivnějších impulzech, přichází poselství: „Dnešek je tím dnem.“ TO i já víme, že nás čeká společná cesta.

Je to tady. Jsme v pravidelnosti postrkováni do úzkého prostoru. Opouštíme naše dosavadní stanoviště. Začíná být velmi těsno. Opět tmavý tunel. Zužuje se, na konci je světlo. Směřujeme ke světelnému otvoru, náš posun se zrychluje, už jsme velmi blízko. Dostalo se nám pomoci a jsme vytaženi ze tmy na světlo.

Jiný svět. Světlo, chlad, nevlídno. Bušení ustalo, bezpečný prostor zmizel. TO i já jsme pevně spjatí. Nyní jsme bezpečím jeden pro druhého. Poprvé se nadechujeme. Prostorem se rozezní zvuk, náš hlas. TO ošetřují bytosti v bílém. Čistí ho a dělají s ním různé věci. Moc se mu to nelíbí. Nelíbí se to nám oběma. Už vše vnímáme společně. Všechny vnější vjemy s ním spojené, prociťuji skrze něj. TO je tělem, já jsem jeho esencí. Nerozluční parťáci pro tuto cestu, kterou jsme si zvolili. Sžijeme se ještě víc a vím, že s jeho pomocí prožiji mnohé. Cesta to bude dlouhá, pokud nahlížím pomocí fyzických smyslů těla. Pokud se však dívám prostřednictvím pohledu mlhoviny, kterou jsem byla před naším propojením, je to jen mžik, který spolu strávíme.

Začínám cítit lehký závoj, který pomalu zastírá vědomí všeho, co doteď vím a znám. Nechci to dopustit. Chci si vše uchovat, hlavně propojení s láskyplným proudem, který mě miluje. „Na toto spojení nikdy nezapomenu,“ ubezpečuji se. Malé tělo, které obývám je velmi zranitelné, zcela odkázané na vnější pomoc. Teď už zabalené, s pocitem tepla a bezpečí, nás vkládají do otevřené náruče. A už slyšíme opět ten známý tlukot, bušení srdce, poskytující láskyplné přijetí. Náruč matky. Budu jí dobrou dcerou, v tomto těle, které se mnou rostlo uvnitř jejího lůna a poroste dál, zde, v novém světě plném dobrodružství. Tak, jak jsme si dříve domluvily, půjdeme v této realitě kus života spolu a budeme se navzájem učit a milovat. Maminka a já v těle. „Děkuji za tuto možnost milé, malé tělo. Teď se o tebe starají druzí. Až budu moci, postarám se o tebe s láskou a péčí tak, abys zdravě prospívalo, bylo plné vitality a radosti. Vytvoříme si pouto skrze pevné vlákno, které potrvá až do našeho rozloučení.“ Než budu schopná o tebe pečovat, bude se starat maminka. Bytost, která nás spolu s otcem přivolala do svého života. Aktem zplození vyjádřili touhu po někom, koho přijmou do své reality, budou ho milovat a vzájemně se učit.

Frekvence této dimenze je mnohem těžší, potřebuji přivyknout. Adaptovat se na nové podmínky existence. Postupně se naučit ovládat tělo a vnímat v nových vibračních úrovních. Věřím si. „Vše, co je třeba, zvládnu!“

Uzavírám sama se sebou následující dohody:

ČTYŘI DOHODY

Beze strachu se budu ptát, pokud mi bude něco nejasné.

Pohled z pozice nadhledu mi pomůže porozumět.

Život osobnosti, kterou zde vytvořím,

ať podpoří porozumění tvůrci ve mně, potenciálu, jehož možnosti jsou bez limitu.

Ať pomůže vzestupu mého vědomí do vyšších úrovní existence a rozšířím jej do nekonečných dálek věčného nyní.

S láskou, děkuji.

_____________

(inspirováno knihou Čtyři dohody od Dona Miguela Ruize)