Setkání

Za rohem patrového domu v dlouhé ulici nad řekou, postává tmavá postava.

Je večer, pouliční lampy už svítí, ale stojí v místě kam světlo nedopadá.

Vypadá, jakoby čekala, až přijde její čas. Zachumlaná do bundy chvilkami popojde a z pozarohu opatrně sleduje vchod a prostor před domem. Je konec září, večery už jsou chladné.

Z domu vychází dívka, Anna. Asi dvacet let, rozpuštěné tmavé vlasy k ramenům, štíhlé postavy. Upoutala pozornost a tmavá postava vystupuje na světlo. Je to mladík, který se rychlým krokem vydává za ní. Petr při čekání před domem prochladl. Rád se rozbíhá, aby se zahřál. Nasazuje si kapuci a míří za Annou.

Děvče v sytě červeném, krátkém kabátku, sbíhá směrem k řece po kamenné cestě, klikatící se od domů až na nábřeží. Vlasy poletují okolo hlavy, jak poskakuje po úzkých schůdcích, které občas cestu protínají.

Chlapec se drží v odstupu, aby svou přítomnost neprozradil. Anna běží k malé kavárničce, z které je parádní výhled přímo na vlnící se vodní hladinu řeky. Vstupuje dovnitř a usedá ke stolku u okna. Netrvá dlouho a do dveří vchází kyprá, mladá žena, okolo třiceti, s bujnou rezavou kšticí do půli zad. Zuzana zamává na Annu a přisedá k ní ke stolu. Objednávají si voňavou kávu a každá sklenku bílého. Jejich konverzace je veselá, často se smějí a gestikulují u vyprávění rukama. Jsou zabrané jedna do druhé, vstoupit mladíka ani nezpozorují. Petr si sedá o pár stolků za ně a poslouchá, o čem si povídají. Anna se mu líbí už dlouho, jen nenašel kuráž ji oslovit.

Dnes už se osmělí, slibuje si v duchu. Objednává čaj s rumem, aby ho rozehřál a také, aby si dodal odvahy.

Kavárnou se rozezní zvonění mobilu. Zuzka bere hovor a se zaujetím poslouchá. Pokládá telefon, ve spěchu dopíjí sklenku a omlouvá se Anně: „Musím jít domů, volal manžel, malý má teplotu a pláče.“

Jakmile se za Zuzkou zavřou dveře, Petr se zvedá ze židle. Cítí, že nastala jeho chvíle.

„Slečno, můžu si přisednout?“ ptá se a vnímá, že se začíná červenat.

Anna zvedá oči a zahledí se na Petra. Hlavou jí proběhne: „Co je to za drzouna?

Ale vypadá mile..Proč ne.“ Nahlas odpoví: „Prosím.“

Petr usedá naproti Anně a nespouští z ní zrak. „Děkuji.“ Je rád, že ho neodbyla. Lehce posilněn alkoholem rozvíjí hovor. Je uvolněný a nemá zábrany mluvit. Představí se, povídá o sobě, o tom, jak Annu uviděl poprvé a pak také nechá dívku, aby řekla pár slov, ale většinou mluví sám. Děvče poslouchá a nemůže se zbavit dojmu, že chlapce už zná, jen nedokáže rozpoznat odkud.

Uvnitř sebe cítí příjemné proudění hladivých pocitů a nechává vše jen tak plynout. Je jí hezky a tak si vychutnává tento okamžik naplno. Petr se teď ponořil do hlubiny jejích modrých očí a přestal mluvit. Sám neví, co se s ním děje. Co je to za teplé chvění u žaludku, které zesiluje? Jakoby tuhle chvíli už prožil! „Ale to není možné, mluvíme spolu poprvé.“ hovoří sám k sobě v duchu.

Ticho rozřízne hlas obsluhy, který zjišťuje, jestli si budou ještě něco přát, blíží se zavírací hodina.

„Už půjdeme.“ odpoví oba jednohlasně. Zasmějí se a po chvíli už spolu stojí na nábřeží, v pološeru pouličních lamp. Petr bere Annu za ruku a pomalu odcházejí vstříc kouzelnému večeru.

Vzduch je plný černého kouře. Všude ohlušující střelba, křik, sténání, mrtvá, zubožená těla lidí i zvířat mezi sutí rozbitých domů. Plameny stravující obydlí, chaos, strach, zoufalství a bolest. Válečníci, kteří přepadli město, postupují nemilosrdně. Zabíjejí a ničí vše, co jim přijde do cesty. Za sebou zanechávají zkázu, smrt a hrůzu těch, kteří přežili. Jejich cíl je vyplenit, pokořit a zabrat toto území. Zajmout královnu a získat nadvládu nad městem a půdou, která ke království patří.

Jejich vpád byl nečekaný, zdolávají minimální odpor, postupují rychle vpřed.

Panovnice ví, že tento útok už nedokážou odrazit. Předchozí kruté boje rytíře oslabily, mnoho jich zemřelo. Nyní zbývá mizivá naděje proti obrovské přesile nepřátelských vojsk.

Sama nyní obléká zbroj a vyráží spolu se svými rytíři do krvavého boje.

Jen tak se nevzdá, pokud bude třeba, do posledního výdechu bude bojovat za svůj lid.

Za zříceninou domu se choulí žena, zahalená do kusu látky, která jí sahá až k patám. Třese se strachem i zimou, je zesláblá, bokem se opírá o sutiny. Ztratila své blízké i střechu nad hlavou.

Ani neví, jak přežila. Jakým zázrakem se zachránila. Nemůže ani přemýšlet, otupěle stojí a plná bolesti zírá odevzdaně před sebe. Okolo projíždí skupina rytířů na koních. Jeden z nich seskakuje a pomáhá ženě nasednout na koně. Spolu pak odjíždí do tábora. Tam je ošetřena a dostává najíst. Pomalu se ze všeho vzpamatovává a pláče. Zůstala sama. Celou rodinu pohltila válka, životy vyhasly pod ruinami domů i ostřím meče nepřítele. Rytíř, který ženu přivezl do tábora, se přišel podívat, jak se jí daří. Vkládá jí do ruky něco malého, zabaleného do pomačkaného papíru. Je to kousek perníku. Žena zvedá oči a tiše poděkuje. V tu chvíli se oba propojí pohledem, který se dotýká hlubin duše. Dávné pouto znovu ožívá. Duše se poznaly, zachvěly se radostí a posílily propojení, které nikdy neztratily. Proudy energie vycházející z jejich srdcí, je k sobě přitáhly a dva lidé se potkali. Jejich další příběh vypráví o vytvoření vztahu, který svou krásou naplnil poháry obou bytostí po okraj. Milovali se a pečovali jeden o druhého do konce svých dnů.

Ani po smrti fyzického těla pouto nezaniká. Láska přetrvává, duše jsou spoutány světelnými vlákny, které propojují jejich existenci. I když se jindy znovu narodí každý na jiném konci světa, síla jejich vyzařování je přitáhne k sobě a ony se opět setkají..

Anna s Petrem se procházejí po břehu řeky. Ještě se nechtějí rozloučit, je jim spolu tak krásně. Uvnitř sebe vnímají plamínek, který stále sílí. Jemné záchvěvy motýlích křídel, jenž přináší blaženost. Vše se rozběhlo tak rychle.. Připadá jim, že se znají už dlouho. Není to jen vzájemná přitažlivost. Je to něco víc, něco hlubšího, rozumem těžko uchopitelného.

Už došli až před dům. Zastaví se, pohlédnou si do očí a jejich ústa se spojí.

Dlouhým polibkem oživují své dávné propojení.

Nyní už budou kráčet životem jeden vedle druhého.

__________________________________________

Z tohoto života jsme schopni vidět jen malý kousek naší existence. Ostatní zůstává zahaleno rouškou tajemství.

Avšak ve chvíli, kdy se cíp závoje poodhalí a můžeme nahlédnout do jiných našich vtělení, lépe rozumíme všemu, co v první chvíli zůstává nepochopeno.

Rozechvění srdce, pocit, že někoho, koho vidíme poprvé, velmi dobře známe, místo, jenž prvně navštívíme je tak povědomé… To se duše rozpomíná na okamžiky, které v jiném životě prožila. Pokud vnímáme souvislosti a porozumíme, otvírá se nám vyšší úhel pohledu nejen na naše Bytí, ale i na provázanost všeho se vším.

Učíme se, jak láskyplně žít, přijímat, odpouštět a propouštět. Občas ukročíme. Pokud se umíme poučit z chyb, stále udržujeme směr a nakonec spočineme na konci cesty, která vedla ke světlu nejvyššímu. Očistec – rekapitulace životních situací s prožitky všech zúčastněných, nás přivede k dalšímu pochopení. Láskyplné přijetí, odpuštění a propuštění všech nízkých emocí nás očistí a odlehčí. Pak, až nastane vhodná konstelace, posuneme se k dalšímu vtělení, k dalšímu učení, k dalším lekcím.

Jednou, až k učení už nebudeme potřebovat prožitky v tělech, postoupíme dál, do úrovní, které nám v tuto chvíli zůstávají zakryté.

________________________