Článek
V dávnověku žádné příjmení nebylo. Ve starověkých společnostech (Egypt, Mezopotámie, Řecko, Řím) lidé žádná dědičná příjmení neznali; používala se jména po otci („Marcus Lucii f.“, tedy Marcus, syn Lucia) nebo po místě původu. Otázka, jak se jmenuje manželka, proto jednoduše neexistovala – identifikovala se vazbou na otce či manžela („Pompeia, žena Césara“).
Křesťanství a západní Evropa: poslouchat hlavu rodiny
Od 11.–12. století se v křesťanské Evropě ustálila dědičná příjmení a zároveň myšlenka, že manžel a manželka tvoří „jedno tělo“ – ovšem právně to byl manžel, kdo reprezentoval rodinu. V anglickém právu se to promítlo do doktríny zastření (coverture): existence ženy „splynula“ s mužovou. Aby to bylo vidět i navenek, nesla manželovo příjmení. Žádný konkrétní panovník ani papež to nenařídil jedním ediktem; šlo o pomalé prorůstání církevního učení a světských zvyklostí.
Kodifikace: římské právo, kanonické právo, ale hlavně Napoleon
Anglie (Common law, 17.–18. století): soudy rozhodovaly, že po svatbě žena ztrácí právní osobnost a zároveň získává manželovo jméno.
Rakousko-Uhersko (Obecný občanský zákoník 1811): § 63 říkal, že „příjmením rodiny“ je jméno manžela a manželka jej užívá. Tím se pravidlo rozšířilo i na české země.
Francie (Code civil, 1804): Napoleon sice nezavedl povinnost změny jména, ale kodifikoval mužovu autoritu a později se uvádělo, že „epouse X“ (manželka X) automaticky vystupuje pod jeho příjmením.
Proč se to rozšířilo po světě?
Koloniální expanze Evropy vyvezla patriarchální právní model do Ameriky, Afriky i Asie. Tam, kde už příjmení existovala (Čína, Japonsko), vznikla kombinovaná praxe; kde ne, implantoval se evropský vzor.
Počátek rebelie: feminismus a občanské právo
USA, 1855: Lucy Stoneová se stala první Američankou, která si legálně ponechala rodné jméno – a úředníci jí roky odmítali vystavit pas.
Československo, 1950: nový zákon dovolil ženě zůstat u rodného jména, pokud se manžel připojil druhým příjmením – praxe to ale téměř nevyužívala.
Skandinávie, 1970s: Švédsko a Norsko přijaly „gender-neutrální“ zákony – manželé si mohou vybrat společné nebo rozdílné příjmení.
Současnost: povinné to není, očekávání přetrvává
Většina evropských zemí a Severní Amerika dnes umožňují libovolnou volbu (ponechat, spojit, vytvořit nové). Přesto:
ČR (občanský zákoník 2014): novomanželé si písemně určí společné nebo dvojité příjmení; statisticky 80 % Češek stále přijímá manželovo.
USA (bez federální úpravy): ve 44 státech je změna jména administrativně zjednodušená jen pro ženy, což fakticky zvyšuje tlak, aby ji provedly.
Japonsko: ústava garantuje rovnost, ale občanský zákoník vyžaduje, aby manželé sdíleli příjmení; 96 % párů končí u manželova.
Tak kdo je viník?
Žádná konkrétní osoba ani „vynálezce“. Šlo o pomalé propojování náboženské teologie, majetkového práva a patriarchálních představ, které se od středověku do 19. století zvrstvyly do zdánlivě „přirozeného“ pravidla. Když se pak rodná jména stala symbolickým bojem o vlastní identitu, tradice už měla za sebou staletí společenské setrvačnosti.
Krátké zamyšlení na závěr
Pokud dnes slyšíte, že „žena musí změnit jméno“, nejde o zákonný požadavek, ale o kulturní reflex: názorný relikt dob, kdy se žena považovala za právní přívažek manžela. Kdykoli se ptáme „kdo to vymyslel?“, skrývá se za tím vlastně otázka, proč ještě pořád dáváme staré zvyklosti přednost před vlastní volbou. A odpověď? Protože společenské normy nevznikají dekretem – a stejným způsobem bohužel ani neumírají.
Použité prameny / literatura
Vznik a šíření dědičných příjmení ve středověké Evropě:
– „Surname – History“ (Wikipedie)
Doktrína coverture (zánik samostatné právní osobnosti ženy v anglickém common law):
– „Coverture“ (Wikipedie)
Patriarchální pojetí manželství v Code civil (1804):
– Text „Napoleonic Code (1804) – Chapter VI: Of the Respective Rights and Duties of Married Persons“ (edice pramenů)
Rakouský všeobecný občanský zákoník 1811 (ustanovení o jménu ženy):
– Studie „Aktuelle Probleme des Namensrechts“ (citace k § 63 ABGB)
Lucy Stone (USA 1855), první Američanka, která si oficiálně ponechala rodné jméno:
– „Lucy Stone League“ (Wikipedie)
– Článek TIME: „The Unsung Suffragist Who Fought for Women to Keep Their Maiden Names“
Japonsko – zákonná povinnost společného příjmení manželů:
– Kyodo News: „Top court says forcing couples to share surname constitutional“
– TIME: „Japan Upholds a Century-Old Law…“
Česká republika – volba příjmení podle občanského zákoníku:
– Úplné znění občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. na zakonyprolidi.cz
Podíl Češek, které si ponechávají rodné příjmení:
– Analýza na Tiscali.cz: „Proč si ženy po svatbě pořád berou manželovo příjmení?“
