Kdy byla naposledy použita jederná bomba?

Byly to dva okamžiky, které navždy změnily svět. 6. srpna 1945 dopadla na japonskou Hirošimu bomba přezdívaná „Little Boy“. Město se proměnilo v ohnivou kouli, tisíce lidí zemřely v prvních minutách a další na následky popálenin a radiace. O tři dny později, 9. srpna, udeřil „Fat Man“ na Nagasaki.

Do kapitulace Japonska už zbývalo jen pár dní — a svět se poprvé a naposledy díval na použití jaderné zbraně v boji.

Hirošima se probudila do jasného rána, nebe bylo bez mraků. V 8:15 se z něj ale stalo peklo. Zářící koule a tlaková vlna srovnaly většinu centra se zemí. Odhady mluví o 140 tisících mrtvých do konce roku 1945.
Nagasaki měla být původně jiný cíl, ale počasí rozhodlo jinak. Bomba vybuchla nad údolím, které část města chránilo, a přesto si vyžádala 70 tisíc obětí.

Po Nagasaki už žádná jaderná zbraň nebyla ve válce použita. Studená válka sice přinesla desítky let hrozeb, ale žádná strana nešla přes čáru.
Místo toho přišly testy. Velmoci zkoušely nové hlavice na atolech v Pacifiku, na Sibiři nebo v pouštích USA. Atmosférické výbuchy skončily v roce 1980 (Čína) a svět se přesunul k podzemním testům.

Dne 3. září 2017 oznámila Severní Korea, že provedla svůj dosud nejsilnější jaderný test v podzemním komplexu Pchunggje-ri. Podle seismických měření šlo o explozi o síle kolem 100–250 kilotun — tedy několikanásobně silnější než Hirošima.
Od té doby žádná země oficiálně jadernou zbraň netestovala.

Odpověď je jednoduchá a zároveň děsivá: strach z odvety. Jakmile by jedna strana použila jadernou zbraň, druhá by mohla reagovat stejně. A výsledkem by byla spirála, kterou by nikdo nepřežil. Proto i v nejhorších krizích — od kubánské až po dnešní Ukrajinu — zůstává „jaderný knoflík“ pod vrstvami zámků, hesel a politiky.

Od roku 1945 byla jaderná bomba použita v boji jen dvakrát — proti Hirošimě a Nagasaki. Ale od té doby jsme párkrát stáli tak blízko, že jeden chybný rozkaz, jedno špatné vyhodnocení, a svět by se změnil v radioaktivní trosky.

Tady jsou tři nejznámější okamžiky, kdy se lidstvo podívalo zblízka do tváře vlastnímu konci.

Říjen 1962. Americké průzkumné letouny objevují na Kubě sovětské jaderné rakety. Prezident Kennedy žádá jejich odstranění, Chruščov odmítá. Americké námořnictvo blokuje ostrov, sovětské lodě se blíží.
Všichni vědí, že jediný výstřel znamená totální jadernou válku.
Napětí roste až k bodu zlomu. A pak přichází dohoda: Sověti odvezou rakety z Kuby, Američané z Turecka — a svět se nadechne úlevou.

1. září 1983, hluboko v době studené války. Sovětský systém včasného varování hlásí start amerických mezikontinentálních raket. Na monitorech bliká jasné varování: ÚTOK.
Podle protokolu měl důstojník Stanislav Petrov okamžitě hlásit velení, aby spustilo odvetu.
Ale Petrov si všiml, že počet detekovaných raket je příliš malý na „skutečný“ útok. Vsadil na instinkt — a rozhodl se nic nehlásit. Byl to falešný poplach způsobený odrazem slunce od oblačnosti.
Jeho rozhodnutí možná zachránilo svět.

Dvě země s čerstvě potvrzeným jaderným arzenálem. Léto 1999, sporný horský region Kašmíru. Pákistánští vojáci a ozbrojenci obsazují indické pozice, Indie zahajuje protiútok.
Na obou stranách jsou slyšet výhrůžky použití jaderných zbraní. V zákulisí běží diplomatické maratony, Spojené státy tlačí na Islámábád i Dillí.
Po týdnech bojů Pákistán ustupuje. Ale stačilo málo — jedna větší eskalace — a Asie by možná zažila svůj Hirošimský den.

V každém z těchto momentů hrály hlavní roli nikoli jen tanky a rakety, ale i chladná hlava a odvaha jednotlivců. Petrov, Kennedy, anonymní diplomaté v zákulisí — všichni byli pojistkou, že se prst nad jaderným tlačítkem nezmáčkl.

A právě proto se dnes, když se mluví o možném „tak­tickém jádru“ na Ukrajině, ozývá tak silné varování: každá eskalace je kluzké schodiště, na jehož konci je temnota.

Zdroje:

Stanislav Petrov (1983)

Kargilská válka (1999)