Článek
Psal se rok 867. Do čela katolické církve byl zvolen postarší duchovní jménem Adrian – bylo mu už 75 let. Měl za sebou klidný život římského šlechtice, v mládí se oženil se ženou jménem Stephania. A protože tehdy nebyla církevní pravidla tak přísná jako dnes, Adrian zůstal se svou ženou i poté, co vstoupil do kněžského stavu. Měli spolu dceru. A ano – v okamžiku, kdy se stal papežem, obě dvě – jeho žena i dcera – s ním bydlely přímo v Lateránském paláci.
Jenže to skončilo tragédií. V roce 868 – jen rok po volbě – obě ženy unesl a zavraždil muž jménem Eleutherius, zeť jeho dcery. Motiv? Nejasný. Možná pomsta, možná mocenské ambice, možná šílenství. Eleutherius byl odsouzen k smrti, ale Adrian přišel o vše, co miloval. Zůstal sám. A stal se posledním papežem v dějinách, který měl manželku.
Od té doby se začala pravidla měnit. Nejprve přišla doporučení, pak zákazy, pak tvrdé tresty. A nakonec – v roce 1139 – Druhý lateránský koncil rozhodl: odteď jsou všechna manželství duchovních neplatná. Kdo chce být knězem, nesmí být ženatý. Kdo chce být biskupem, musí být svobodný. A papež? Ten musí být nad tím vším. Muž, který se oddal Bohu. Ne ženě.
Dnes už žádný papež nemůže být ženatý. Ani kdyby chtěl. Církevní právo to výslovně zakazuje. Přesto vzpomínka na Adriana II. zůstává – jako tichá připomínka toho, že i v Lateránu se kdysi ozýval dětský smích a vůně domácí večeře. Že i Svatý otec byl kdysi manželem. A otcem.
A že láska k Bohu se kdysi snoubila i s láskou k ženě.
