Článek
Den, kdy jsem zjistila, že děti slyší selektivně jako politici, byl den, kdy jsem definitivně pochopila, že sluch není fyzikální vlastnost, ale strategická dovednost.
Protože moje děti slyší tři typy zvuků:
- Šustění obalu od sladkostí v jiné místnosti.
- Slovo „tablet“.
- Větu „jdeme pryč“.
Všechno ostatní je pro ně jen neurčitý šum pozadí. Něco jako když v kanceláři hučí klimatizace – víte, že tam je, ale mozek to ignoruje.
Řeknu: „Uklid si pokoj.“
Ticho.
Řeknu: „Večeře bude za pět minut.“
Ticho.
Zašeptám z kuchyně: „Mám čokoládu.“
Najednou se zjeví tři postavy. Jedna dokonce teleportovaná z patra.
Dětský sluch totiž funguje na principu politického filtru:
– slyším, co je pro mě výhodné,
– neslyším, co po mně chce zodpovědnost.
„Umyj si ruce.“ – neslyšel.
„Nejez to z podlahy.“ – neslyšel.
„Kdo chce zmrzlinu?“ – slyšel tak jasně, že by to zachytil i satelit.
Nejvíc mě fascinuje, jak přesně dokážou neslyšet celé věty, ale slyšet klíčové slovo uprostřed.
„Prosím tě, můžeš si po sobě uklidit hračky a pak si vzít…“
„VZÍT CO?“
„…knihu.“
„Aha, tak nic.“
Je to jako jednání v parlamentu. Dlouhý projev, nula reakce. Pak zazní slovo „peníze“ a všichni zbystří.
Děti mají navíc unikátní schopnost neslyšet ani vlastní jméno.
„Péťo.“
Nic.
„Péťo!“
Nic.
„PÉŤO!!!“
„Co je? Proč řveš?“
Ale zkuste mezi sebou s manželem zašeptat:
„Měli bychom si večer otevřít víno.“
Okamžitě:
„MAMI, CO BUDEŠ PÍT?“
Tohle už není sluch. To je špionážní technika.
Začala jsem si všímat, že čím důležitější informace, tím menší šance, že ji uslyší.
„Zítra píšeš test.“ – neslyšel.
„Musíš si vzít mikinu.“ – neslyšel.
„Autobus jede dřív.“ – neslyšel.
Ale:
„Zbyly sušenky.“ – slyšel i sousedovic pes.
Postupem času jsem pochopila, že děti neslyší ušima. Děti slyší motivací.
Mozek má zabudovaný filtr:
Je to zábava? → slyším.
Je to povinnost? → ztráta signálu.
Stejně jako politici při nepříjemných otázkách.
„Můžete vysvětlit tento skandál?“
„To je velmi komplexní téma, děkuji za dotaz.“
Přesně takhle funguje i moje dítě:
„Proč nemáš domácí úkol?“
„Já nevím, to je složitý.“
Začala jsem experimentovat. Místo:
„Ukliď si pokoj.“
říkám:
„Kdo má uklizeno, má přístup k Wi-Fi.“
Zázrak. Evoluční skok. Najednou slyší, rozumí, reagují, kladou doplňující otázky.
Takže už vím, že děti nejsou hluché. Jsou jen extrémně strategické.
Neslyší realitu. Slyší benefity.
A já jsem se smířila s tím, že budu celý život mluvit ve dvou jazycích:
– v jazyce mateřském,
– a v jazyce motivačním.
Protože věta:
„Prosím, odnes talíř do myčky“
nemá šanci.
Ale věta:
„Kdo první odnese talíř, vybírá film“
je slyšet i přes zavřené dveře, sluchátka a pubertální vzdor.
Děti prostě slyší selektivně.
Ne jako lidé.
Ale jako politici v kampani.
A my rodiče jsme jejich voliči.
Co pořád mluví.
A pořád doufají, že tentokrát už nás fakt uslyší.
