Článek
Řekla jsem si, že udělám dobrý skutek. Vytřídím skříň, pošlu věci dál, vydělám pár drobných a udělám radost někomu, kdo je využije. Nahraju fotky, poctivě popíšu stav, nastavím cenu. Deset korun. Symbolická částka. Méně než kafe z automatu.
A pak to začne.
„Dobrý den, šla by sleva?“
Upřímně se usměju. Sleva? Z deseti korun? Ale jsem slušná. Odpovím. Vysvětlím, že cena je nízká, že věc je v dobrém stavu, že poštovné je stejně dražší než samotný produkt. Myslím si, že tím to skončí.
Neskončí.
„A o korunku by to nešlo?“
O korunku.
V tu chvíli pochopím, že nejde o tu korunu. Jde o sport. O vyjednávací adrenalin. O pocit vítězství. Protože co je víc než triumfálně získaná sleva deset procent? Ano, deset procent z deseti korun.
Začíná hodinová konverzace. Argumenty létají vzduchem. „Jsem studentka.“ „Musím šetřit.“ „Viděla jsem podobné levnější.“ „Když vezmu víc věcí, dáte slevu?“ Víc věcí znamená další dvě položky po deseti korunách.
Sedím u telefonu a přemýšlím, kolik stojí moje hodina času. Rozhodně víc než jedna koruna. Ale jsem zvědavá, kam až to zajde. Je to sociologický experiment v přímém přenosu.
Prodávám na platformě Vinted. Místo, kde se z nepotřebných věcí stávají nové poklady. A taky místo, kde se z dospělých lidí stávají profesionální smlouvači o haléře.
„Tak aspoň 9 korun?“
Devět. Ta magická hranice. Jednociferná cena, která zřejmě přináší pocit, že jste přelstili systém. Že jste ušetřili. Že jste vyhráli.
Ironie je, že kdybych tu věc nacenila na dvacet, nikdo by nemrkl. Ale deset je výzva. Deset říká: zkus to. Zkus mě ohnout. Zkus si vybojovat slevu, i kdyby měla hodnotu jednoho rohlíku.
A já si uvědomím, že tohle není o chudobě. Tohle není o existenční nouzi. Tohle je kultura vyjednávání, která se utrhla ze řetězu. Kultura, kde se každá transakce mění v arénu. Kde i symbolická cena je jen startovní čára.
Nejvtipnější je, že ti samí lidé pak bez mrknutí oka zaplatí několikanásobně víc za dopravu. Nebo utratí stovky za nový kus oblečení v obchodě. Ale tady, v bazarovém mikrosvětě, je každá koruna bitevní pole.
Po padesáti minutách píšu: „Dobře, za 9.“
Ticho.
„A poštovné byste nemohla dát levnější?“
A tady někde mezi absurdnem a tragikomedií mi dochází, že tohle není obchod. Tohle je test trpělivosti. Psychologická hra. A já jsem do ní vstoupila s představou, že jde o jednoduchý prodej trička.
Nakonec obchod často ani neproběhne. Protože po vyjednané koruně přijde další zájemce, který se ptá na rozměry, pak na další fotku, pak na detail švu. A pak zmizí. Bez odpovědi. Bez nákupu. Jen s pocitem, že si na chvíli zahrál roli hlavního aktéra.
Prodávám věc za deset korun a vedu hodinovou debatu o slevě o jednu korunu. A v té debatě se zrcadlí něco mnohem většího. Naše posedlost „výhodností“. Naše potřeba mít navrch. Naše přesvědčení, že když nezkusíme smlouvat, skoro prohráváme.
Možná bych měla být tvrdší. Psát „cena pevná“ a neodpovídat. Možná bych si měla víc vážit svého času než jedné koruny. Ale na druhou stranu – kde jinde zažijete tak intenzivní drama o částku, kterou najdete mezi polštáři na gauči?
Takže ano. Příště zase nahraju další věc. Možná za patnáct korun. Abych si dopřála ten luxus velkorysé slevy o dvě.
A až mi někdo napíše „šla by o korunku dolů?“, možná se jen usměju. Protože vím, že nejde o tu korunu. Jde o ten pocit vítězství. A ten je, zdá se, na online bazarech k nezaplacení.
