Článek
Bylo to nevinné. „Přidám vás do skupiny rodičů,“ řekla maminka s milým úsměvem před školou. Ještě jsem netušila, že právě vstupuju do digitální arény, kde se místo mečů používají vykřičníky a místo krve teče pasivní agrese.
Skupina se jmenuje 3.B – NAŠE HVĚZDY. Profilovka? Jednorožec. Samozřejmě. Peklo má totiž profilovku s jednorožcem a duhovým filtrem.
První dny byly klidné. „Děti mají mít zítra úbor.“ „Nezapomeňte na 50 Kč.“ Milé, věcné, užitečné.
Pak přišla první bouře.
„Prosím, aby si rodiče hlídali, co dávají dětem ke svačině.“
Tečka. Bez vysvětlení. Bez adresáta. Jen tak do prostoru. Do kolektivního svědomí.
V tu chvíli se rozjela lavina.
„Souhlasím.“
„Také jsem si všimla.“
„Je to smutné.“
Nikdo nenapsal, co přesně je smutné. Ale všichni jsme věděli, že někdo přinesl do školy sušenku s polevou. Možná i dvě.
Seděla jsem na gauči, četla si tu konverzaci a přemýšlela, jestli se máme přiznat. Včera jsme měli rohlík se salámem. Bez chia semínek. Bez omluvy.
Další kapitola: třídní výlet.
„Navrhuji, aby děti měly jednotné tričko, ať jsou rozpoznatelné.“
Jednotné tričko.
Protože třicet dětí v jedné třídě je zřejmě možné zaměnit za jinou skupinu třiceti dětí v jiné třídě. Ideálně také v jednotných tričkách.
„Mohu zajistit tisk,“ píše tatínek, který evidentně miluje logistiku.
„A jaká bude barva?“ ptá se někdo.
A tím to začíná. Červená je moc agresivní. Modrá je studená. Zelená není dost vidět. Žlutá je příliš výrazná. Během hodiny máme 67 zpráv a žádnou barvu.
Mezitím učitelka pošle jednu větu: „Stačí, když budou mít děti batůžek.“
Jednu větu. Věcnou. Klidnou. Efektivní.
Ale my už jsme jinde. My už jsme v debatě o odstínu mezi citronem a kanárkem.
Pak je tu disciplína jménem anonymní výčitka.
„Některé děti se chovají nevhodně.“
Některé.
To slovo způsobí, že se všichni podíváme na své dítě s podezřením, jako bychom doma vychovávali malého gangstera.
„Měli bychom s nimi více mluvit o respektu.“
Jasně. Protože doteď jsme doma probírali hlavně daňový systém.
A smajlíky. Ach, smajlíky.
Srdíčko může znamenat podporu. Nebo sarkasmus. Nebo pasivní souhlas. Nikdy si nejste jistí.
Jednou jsem omylem reagovala palcem nahoru na zprávu, která si evidentně žádala hluboký soucit. Tři minuty jsem zvažovala, jestli mám napsat omluvu. Digitální etiketa je tenká hranice mezi přežitím a sociální sebevraždou.
Nejlepší jsou hlasové zprávy. Tříminutové monology o tom, kdo kdy co řekl, zatímco vy stojíte v obchodě a snažíte se nenápadně přiložit telefon k uchu mezi regály s těstovinami.
A pak je tu ticho. To zlověstné ticho, když někdo položí otázku.
„Kdo se přihlásí na organizaci besídky?“
Ticho.
Všichni online. Nikdo nepíše. V tu chvíli je skupina jednotná jako nikdy. Spojená v kolektivním předstírání, že zprávu neviděla.
Nakonec se obětuje jedna hrdinka. Vždycky je tam jedna. Ta, která má barevný diář a energii organizovat i přistání na Marsu.
A já? Já jsem tam. Čtu. Občas napíšu „Děkujeme.“ Občas pošlu smajlíka. Snažím se nebýt iniciátorem revoluce ani jejím terčem.
Protože rodičovská skupina není o informacích. Je o emocích. O tlaku. O tom, kdo je víc angažovaný, víc bio, víc organizovaný.
Ale víte co? Když zavřu WhatsApp, svět je pořád stejný. Dítě si hraje. Úkol je napsaný nebo není. Svačina je snědená nebo v aktovce.
Skupina 3.B – NAŠE HVĚZDY žije vlastním dramatem. Já jsem se rozhodla být jen kompars.
Reaguju střídmě. Nepřeposílám každou paniku. A když se rozjede další vlna pasivní agrese, připomenu si, že je to jen chat s jednorožcem v profilovce.
A že skutečný život se děje mimo notifikace.
I když… jen co to dopíšu, určitě mi to zase cinkne.
