Článek
Třídní schůzky jsou zvláštní sociologický experiment. Sejde se tam dvacet dospělých lidí, kteří mají jedno společné: potomka. A pak tři skupiny. Ti, co chtějí všechno řídit. Ti, co chtějí všechno kritizovat. A ti, co chtějí hlavně odejít domů.
Já jsem letos kandidovala do třetí skupiny.
Přišla jsem včas. To byla první chyba. Včas přicházejí lidé, kteří mají zájem. Měla jsem přijít o sedm minut později, zadýchaná, s výrazem „parkování je peklo“.
Sedla jsem si doprostřed. Druhá chyba. Strategicky je lepší kraj u dveří. Úniková trasa. Ale já jsem věřila v lidskost.
Paní učitelka začala mile. Pochválila děti. Mluvila o kolektivu, spolupráci, drobných výzvách. Usmívala jsem se. To zvládnu. To je v pohodě.
A pak to přišlo.
„Chtěla bych otevřít téma domácích úkolů.“
V tu chvíli se rozsvítily oči paní v první lavici. Vytáhla desky. Desky! S poznámkami. Já vytahuju kapesník, ona vytahuje analýzu.
„Myslím si,“ začala tónem, který obvykle předchází revoluci, „že by bylo vhodné zavést jednotný systém sdílení úkolů v online tabulce, ideálně s barevným rozlišením podle náročnosti.“
Barevné rozlišení podle náročnosti.
Moje dítě si někdy zapomene aktovku doma. My nejsme na úrovni barevného rozlišení.
Další rodič se přidal. „A možná by bylo dobré zvážit přípravný seminář na víceletá gymnázia. Čím dřív, tím lépe.“
Dítě je ve třetí třídě.
Ve třetí třídě jsem já řešila, jestli si vezmu do školy plyšáka.
Seděla jsem tam a přemýšlela, jestli jsem špatná matka, protože jsem místo přípravného semináře koupila deskovou hru a doufala, že se u ní budeme smát.
„A co čtenářský deník?“ ozvala se další maminka. „Nemohl by být rozsáhlejší?“
Rozsáhlejší.
Moje dítě bojuje s tím, že má napsat tři věty bez dramatického povzdechu. Rozsáhlejší čtenářský deník by znamenal rodinnou terapii.
Celou dobu jsem mlčela. Byla jsem tichá. Nenápadná. Snažila jsem se splývat se židlí.
Uvnitř mě ale probíhal monolog.
Možná bych měla něco říct. Něco chytrého. Něco, co ukáže, že mi záleží na budoucnosti vzdělávacího systému.
Pak jsem si představila, jak doma vysvětluju dítěti, že musí víc číst, víc psát, víc se snažit, protože maminka na schůzce kývala hlavou na každou ambici.
A najednou mi došlo, že nechci vychovávat projekt. Chci vychovávat člověka.
Paní učitelka se zeptala: „Má ještě někdo nějaký návrh?“
Ticho.
To bylo moje okno. Můj moment. Mohla jsem říct něco neutrálního. Bezpečného. Třeba: „Děkujeme za vaši práci.“
Ale místo toho jsem jen zavrtěla hlavou.
Ne. Nemám návrh. Nemám tabulku. Nemám plán na optimalizaci dětství.
Mám dítě, které občas zapomene penál, ale umí se smát. Které nemá perfektní rukopis, ale má kamarády. Které není excelová tabulka s potenciálem, ale malý člověk s náladami.
Schůzka skončila. Rodiče se ještě shlukli do hloučků a řešili strategie. Já jsem si oblékla kabát a šla domů.
„Jaké to bylo?“ zeptalo se dítě.
„Intenzivní,“ odpověděla jsem.
„Budeme mít víc úkolů?“ padla zásadní otázka.
Podívala jsem se na něj. Na ten obličej, který ještě před chvílí řešil, jak postavit nejvyšší věž z lega.
„Ne,“ řekla jsem klidně. „Budeme mít normální úkoly. A pak si půjdeme hrát.“
Možná nejsem nejangažovanější rodič ve třídě. Možná nemám sdílený dokument s přehledem testů na pět let dopředu. Možná nejsem ta, co organizuje sbírku, výlet i náhradní trička.
Ale víte co? Jsem máma, která ví, že třetí třída není startovní čára maratonu.
A jestli je moje největší rebelie to, že na třídní schůzce mlčím a doma místo výkonu volím klid, tak s tím dokážu žít.
Protože někdy je největší odvaha neříct nic. Nepřidat tlak. Nepřisypat ambice.
Jen si vzít kabát, dojít domů a dát si s dítětem čaj.
Bez tabulky. Bez strategie. Bez pocitu, že musíme být o krok před ostatními.
Stačí, že jsme spolu.
