Článek
Byla doba, kdy jsem věřila, že hodnota matky se měří počtem vykrojených hvězdiček z mrkve. Otevírala jsem Instagram a tam samé Bento boxy jak z galerie moderního umění. Panda z rýže. Králík z vajíčka. Losos stočený do růže, která by mohla soutěžit v botanické zahradě.
A já? Já měla rohlík.
Tak jsem se rozhodla, že ne. Moje dítě nebude ten outsider s „obyčejnou“ svačinou. Vytáhla jsem vykrajovátka. Investovala do krabiček s přihrádkami. Najednou jsem měla doma víc silikonových formiček než cukrárna před Vánoci.
První den jsem vytvořila džungli. Okurka jako tráva. Hroznové víno jako koruny stromů. Sýr vyřezaný do lví hlavy. Stála jsem nad tím výtvorem a měla pocit, že bych si zasloužila vlastní TED Talk na téma Estetika plátku šunky.
Dítě otevřelo krabičku ve škole. Odpoledne přišlo domů.
„Tak co?“ ptám se nenápadně, jako by mi na tom vůbec nezáleželo. Což byla lež velikosti té lví hlavy.
„Jo, dobrý.“
Dobrý.
To je odpověď, kterou dostanete, když tři hodiny života investujete do jedlého zoologického projektu.
Druhý den jsem přidala kreativitu. Srdíčko z papriky. Mini špízy. Jogurt posypaný chia semínky, protože vláknina je sexy. Fotka? Samozřejmě. Sdílená jen v rodinné skupině, protože jsem zatím neměla odvahu konkurovat veřejnému internetu.
Třetí týden jsem už byla unavená. Vykrajovátka se mi smála ze zásuvky. Mrkev mi připadala osobně dotčená. A dítě? To mi jednoho rána řeklo:
„Mami, můžeš mi tam dát normální chleba se šunkou?“
Normální.
To slovo mě zasáhlo víc než cenovka bio avokáda.
„A ty kytičky nechceš?“ zkouším opatrně.
„Ne. Všichni si to berou a mě to nebaví vysvětlovat.“
Aha. Takže já jsem doma vyráběla jedlou botanickou zahradu a moje dítě mezitím obhajovalo existenci sýrového slona před spolužáky.
V tu chvíli jsem měla dvě možnosti. Buď se urazit a dál bojovat za svačinovou estetiku. Nebo si přiznat, že jsem podlehla soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil.
Rozhodla jsem se pro revoluci. Otevřela jsem lednici. Vyndala chleba. Máslo. Šunku. Žádné vykrajovátko. Žádná symetrie. Prostě klasika.
Zabalila jsem to do ubrousku. Krabičku jsem ani nehledala. Bylo to až podezřele rychlé. Měla jsem pocit, že podvádím systém.
Celý den jsem čekala. Žádný telefonát ze školy. Žádný e-mail s předmětem: Vaše dítě má svačinu bez fantazie.
Odpoledne přišlo domů.
„Snědla jsi to?“ ptám se.
„Jo.“
„A?“
„Byla dobrá.“
A to bylo všechno. Žádná psychická újma. Žádné trauma z absence hroznového motýla.
Začala jsem si víc všímat ostatních rodičů. Jak nervózně porovnávají krabičky před školou. Jak se nenápadně dívají, kdo má víc přihrádek. Jak řeší, jestli je sušenka domácí, bezlepková a bez pocitu viny.
A já tam stála s obyčejným chlebem. A víte co? Bylo mi lehko.
Protože jsem pochopila jednu zásadní věc. Dítě nepotřebuje uměleckou instalaci. Potřebuje jídlo, které mu chutná. A mámu, která ráno nebrečí nad nedokonalým plátkem okurky.
Od té doby občas udělám srdíčko. Když mám náladu. Ne když mám pocit, že musím.
A víte, co je na tom nejlepší? Ráno trvá deset minut. Ne hodinu. Mám čas si sednout. Dát si kafe. Podívat se z okna. Dokonce si občas učesat vlasy, což je upgrade, který ocení hlavně veřejnost.
Zjistila jsem, že tlak na dokonalé svačiny je jen další disciplína v olympiádě mateřské dokonalosti. A já už nemám ambici stát na stupních vítězů. Stačí mi, že stihnu odchod do školy bez toho, aby někdo plakal. Včetně mě.
Takže ano, přestala jsem dělat svačiny ve tvaru zvířátek. Přestala jsem aranžovat rajčata do spirál. Přestala jsem hrát hru na Nejestetičtější krabičku okresu.
A víte co? Svět se nezhroutil.
Jen jsme začaly víc žít a míň vykrajovat. A to mi přijde jako docela dobrý obchod.
