Článek
Když jsem ještě děti neměla, taky jsem si myslela, že „pořádek je otázka organizace“. Že když je někde chaos, znamená to, že někdo nezvládá plánování, disciplínu nebo málo uklízí. Připadala jsem si docela rozumná. Byt jsem měla uklizený, všechno mělo své místo, návštěvy byly bez stresu, protože stačilo deset minut a bylo hotovo.
Pak jsem měla dítě. A celý tenhle svět se mi rozsypal během prvních tří dnů.
Najednou jsem pochopila, že nepořádek s dětmi není důsledek lenosti. Je to vedlejší produkt života. Pohybu. Energie. Neustálého dění. Dítě není kus nábytku, který někam postavíš a ono tam zůstane. Dítě je proces. Neustálý. Hlučný. Nepředvídatelný.
Hračky nejsou rozházené proto, že bych je nechtěla uklidit. Jsou rozházené proto, že si s nimi někdo hraje. Prádlo není na zemi proto, že bych byla neschopná. Je tam proto, že se někdo převlékal už třikrát za den. Nádobí není ve dřezu proto, že bych na něj kašlala. Je tam proto, že se pořád vaří, krmí, míchá, připravuje.
A hlavně – ten „bordel“ se neustále obnovuje.
Můžeš uklidit v deset dopoledne a v jedenáct to vypadá, jako bys neudělala vůbec nic. Ne proto, že bys byla špatná hospodyně. Ale proto, že děti žijí v přítomném okamžiku. Neřeší estetiku. Neřeší systémy. Neřeší, že kostky patří do krabice a oblečení do skříně. Ony prostě jsou. A tím pádem je.
Dlouho jsem měla pocit, že se musím obhajovat. Před návštěvami. Před rodinou. Před sama sebou. Pořád jsem říkala: promiň, máme tu nepořádek. Promiň, nestíhám. Promiň, je to tu chaos.
Jako bych se omlouvala za to, že žijeme.
A pak jsem si všimla jedné věci. Nejvíc mě soudili ti, kteří děti neměli. Ti, kteří přišli, rozhlédli se a řekli: „Ty jo, tady to žije.“ Nebo: „To bych nesnesla.“ Nebo: „Já bych se z toho zbláznila.“
Ale oni neviděli celý den. Viděli jen výsledek.
Neviděli, že jsem ráno vstala, oblékla dítě, připravila snídani, uklidila po snídani, hrála si, vařila oběd, krmila, přebalovala, utěšovala, uspávala, prala, věšela, vysvětlovala, řešila emoce, slzy, smích, vztek. Neviděli, že ten nepořádek vznikl proto, že se tady celý den něco dělo.
Viděli jen rozházené hračky. A z toho vyvodili závěr o mé schopnosti vést domácnost.
Postupně mi došlo, jak absurdní to vlastně je. Hodnotit rodiče podle stavu bytu je stejné jako hodnotit kuchaře podle špinavého nádobí během vaření. Samozřejmě že je tam chaos – protože se pracuje. Protože se tvoří. Protože se žije.
Domácnost s dětmi není statický prostor. Je to živý organismus. Neustále se mění. Neustále se plní věcmi, zvuky, pohybem. A snaha udržet ji pořád „instagramově dokonalou“ je vlastně boj s realitou.
A boj s realitou je vždycky vyčerpávající.
Dnes už se za nepořádek nestydím. Už neříkám promiň. Když někdo přijde a vidí hračky na zemi, beru to jako důkaz, že tu dítě má prostor. Když je prádlo na židli, znamená to, že jsme měli den plný převlékání, her, jídla, nehod. Když je kuchyň v chaosu, znamená to, že se tu jedlo, tvořilo, fungovalo.
Neznamená to, že bych rezignovala na pořádek úplně. Jen jsem přestala mít pocit, že musí být pořád. Že byt musí vypadat jako showroom. Že chaos je selhání.
Není.
Je to stopa po životě.
Bezdětní lidé si často myslí, že „by to zvládli líp“. Že by měli systém. Že by byli důslednější. Že by si to lépe zorganizovali. A možná by první týden opravdu byli. Možná i první měsíc.
Ale pak by přišla únava. Nedostatek spánku. Neustálé přerušování. Emoce. Nemoci. Růstové fáze. A pochopili by, že domácnost s dětmi není projekt na efektivitu, ale prostor na přežití a vztahy.
A že někdy je důležitější mít psychicky v pohodě mámu než perfektně srovnané poličky.
Dnes už vím, že nepořádek u nás doma není bordel. Je to důkaz, že tu někdo žije naplno. Že se směje, hraje, zkouší, objevuje. A že já raději budu mít byt, který vypadá občas chaoticky, než domácnost, kde je ticho, sterilno a všichni jsou vyčerpaní snahou o dokonalost.
Protože realita s dětmi není o pořádku. Je o životě. A ten je ze své podstaty trochu neuklizený. A to je v pořádku.
